Článek
Moje babička mi říkávala, že ze mě nikdy nic nebude a ničeho se mi nepodaří dosáhnout.
A čím více jsem se blížil věku dospělosti, tak jsem začínal vnímat, že pokud bych někdy potřeboval pomoc, nebo se o něčem poradit, tak to v žádném případě není nikdo z mojí nejbližší rodiny.
Zanedlouho po dosažení dospělosti jsem začal chodit na Jazykovou školu na němčinu.
Od začátku studia mne velmi zaujala naše profesorka.
Byla velmi vstřícná, trpělivá, vše dokázala a uměla dobře vysvětlit.
Autoritu si dokázala získat přirozenou cestou, mluvila spíše tichým hlasem a pokud se jí něco nezdálo, jen se rozhlédla po třídě a hned bylo ticho.
Pro mne to byl do té doby první člověk, který svým přístupem dokázal zaujmout a ani mne nenapadlo, přijít na další hodinu bez potřebné přípravy.
Po nějaké době jsem si s ní začal povídat o všem možném a časem se stalo, že o mně věděla víc než moje vlastní rodina, měla a dodnes má přehled o všem možném a vždy dokázala pomoci nebo poradit a nikdy se, co se mne týkalo, nemýlila.
V zaměstnání jsem po nějaké době dostal doporučení na absolvování kvalifikačních zkoušek.
Když jsem se s ní o této škole bavil, tak řekla, že jak mne zná, že závěrečné zkoušky v pohodě zvládnu.
Tyto zkoušky jsem nakonec ukončil s vyznamenáním a díky tomuto výsledku jsem dostal po předání vysvědčení nabídku, zda nechci ještě případně zkusit studium na střední škole.
Když jsem byl potom na návštěvě u ní doma a zmínil jsem se o této možnosti, tak mi řekla ať rozhodně neváhám.
Její manžel, úspěšný vysokoškolský profesor, který seděl naproti mně, se poté na mne podíval a řekl že se svojí manželkou souhlasí a že se jeho žena ve svém úsudku nikdy nemýlí.
Mohu jen říci, že jsem nedlouho předtím paní profesorce slíbil, že se jí jednou za vše, co pro mne kdy udělala, určitě odměním a pokud se budu někdy ženit, tak je mým přáním, aby byla na mojí svatbě.
Ke studiu na střední škole mohu jen dodat, že učení zde jsem se snažil nepodcenit a přípravě na každý den jsem se snažil maximálně věnovat a hned první vysvědčení jsem měl vyznamenání.
Největší úspěch zde jsem zaznamenal jak jinak než z němčiny.
Když jsem totiž v prvním ročníku přišel na závěrečnou zkoušku, paní profesorka na mne pohlédla a konstatovala, že nemá z čeho by mne zkoušela a že mám za jedna.
Po chvíli totiž vyšlo najevo, že jsem jako jediný ze třídy splnil nepovinné zadání, které bylo zkusit jakýkoliv písemný projev. A já jsem dva dny před termínem zkoušky odevzdal v němčině napsaný životopis jedné populární francouzské herečky. A od jiné profesorky jsem se později dozvěděl, že mojí práci v kabinetu svým kolegyním ukazovala jako vzornou práci svého studenta.
V dalším pokračování studia jsem měl jen obavy, abych si dále udržel dosažené studijní výsledky a nedocházelo ke zbytečným komplikacím.
V posledním ročníku jsem dostal z vedení školy nabídku, zda se nechci spolu s profesorským sborem zúčastnit jedné akce. Když jsem se zeptal, čím jsem si to zasloužil, bylo mi řečeno, že jsem byl vyhodnocený jako nejlepší student na škole.
Musím přiznat, že jsem byl touto informací hodně překvapený a zaskočený a pro mne to znamenalo jediné, dovést vše k co nejlepšímu výsledku.
A když vše dospělo až k maturitě a při závěrečném vyhodnocení mi paní předsedkyní maturitní komise bylo řečeno, že mám všechny zkoušky za jedna, ještě dlouho poté jsem si připadal jako ve snu a snad ani nemusím říkat, kdo byl první, komu jsem se s tímto výsledkem svěřil.
A jak to nakonec dopadlo s mým slibem? Po nějaké době jsem zazvonil u jejích dveří, v té době již také profesorky na vysoké škole, přesně v den jejích významných kulatých narozenin s malou krabičkou v ruce. A o několik měsíců byla hostem na mojí svatbě se ženou, která je dodnes mým největším pokladem.
