Článek
Divadlo jej lákalo od raného mládí a přes prvotní nesouhlas otce, významného brněnského teatrologa prof. Bořivoje Srby, získával první zkušenosti jako elév a asistent režie v Huse na provázku pod pseudonymem Zbyněk Vrba. Tuto legendární scénu mimochodem jeho otec spoluzakládal. Zbyněk po absolvování střední školy vystudoval režii na Divadelní fakultě AMU.
První angažmá získal v tehdejším Divadle pracujících v Mostě v sezóně 1986/87, kam přivedl i podstatnou část tehdejších absolventů katedry herectví DAMU Františka Kreuzmanna, Jiřího Rumpíka, Marcela Rošetzkého, Svatopluka Schullera a Tomáše Vacka.
První a velmi úspěšnou inscenací byla Dietlova adaptace Filosofské historie. V té době zcela nové divadlo v Mostě vzápětí využil jako velké plátno pro vlastní jevištní přepis (spolu s Vlastimilem Novákem) Bassova románu Cirkus Humberto. Naplno přitom vytěžil nejen potenciál celého tamního souboru, ale i velkorysou a moderní jevištní technologii této scény k naplnění uměleckého záměru. Nová budova mosteckého divadla v těchto dnech navíc oslavila 40 let své existence.
Následoval rok vojenské služby, který absolvoval jako asistent režiséra Evžena Sokolovského, někdejšího blízkého spolupracovníka svého otce, při natáčení normalizačního televizního seriálu z vojenského prostředí Chlapci a chlapi. Poté se vrátil do mosteckého angažmá, kde v roce 1988 uvedl jednu z prvních divadelních adaptací Bulgakovova románu Mistr a Markétka u nás. Jeho blízkými spolupracovníky zde byli od počátku dramaturg Vlastmil Novák a hudební skladatel Vladimír Franz. V mosteckém angažmá setrval až do roku 1993 a kam se pravidelně vracel jako hostující režisér. Hostoval ovšem také např. v Městských divadlech pražských a stal se pedagogem Pražské konzervatoře.
V roce 1993 se vrátil do Brna jako kmenový režisér Mahenovy činohry Národního divadla, kde se od roku 1997 stal uměleckým šéfem činohry. Zde navázal úzkou spolupráci s dramaturgy Václavem Cejpkem a Miroslavem Plešákem. Zbyněk Srba pohostinsky působil na dalších českých scénách (Národní divadlo Praha, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava, Městské divadlo Brno a další).
Na profesionálních scénách zrežíroval více než osmdesát inscenací. Od roku 1994 působil jako pedagog atelieru režie na Divadelní fakultě JAMU, kde byl v letech 2008 až 2016 také děkanem.
Vyzkoušel si i práci televizního režiséra. V roce 1996 pořídil záznam vlastní inscenace dramatu Tomáš Becket a o dva roky později natočil v brněnském studiu České televize adaptaci své inscenace z Mahenovy činohry Stromy umírají vstoje Alejandra Casony. Shodou tragických okolností to byla poslední velká herecká příležitost legendární Vlasty Fialové. Hra má několik části, přičemž V. Fialová účinkující až v té poslední, se měla podle původního plánu natáčet chronologicky. Z technickoprovozních důvodů byl ale štáb nucen natočit přednostně právě tuto, což se ukázalo jako smutně šťastná náhoda, protože herečka dva dny po natáčení náhle zemřela. Stojí za připomenutí, že právě Zbyněk Srba stál za comebackem této významné české herečky na divadelní prkna ve druhé polovině 90. let 20. století.
Do Městského divadla v Mostě se Z. Srba pravidelně vracel, např. s inscenacemi Malý princ, Ostře sledované vlaky, Králova řeč, Odysseia, Noc na Karlštejně a další.
Do rozsáhlých příprav vysněného titulu Shakespearova Snu noci svatojánské mu bohužel zasáhly vážné zdravotní komplikace. Zpočátku banální úraz po nešťastném pádu před Divadelní fakultou JAMU vlivem špatné léčby poraněné levé dolní končetiny postižené navíc diabetickou neuropatií vyústil v amputaci důsledkem sepse. Sen noci svatojánské tak - podle Srbových slov – zůstal jen režijním snem, který už neuskuteční…
Zdravotně hendikepovaný režisér se rozhodl, že se s divadelní tvorbou definitivně rozloučí tam, kde začínal. V mosteckém divadle tak byla jeho poslední realizací inscenace Nezvalovy Manon Lescaut, která měla premiéru 4. října 2024. A právě tehdy jsem při zkouškách začal sbírat audiovizuální materiál pro zamýšlený dokumentární portrét, ale pro nezájem České televize k jeho realizaci bohužel nedošlo.
Čest jeho památce.
