Článek
V současné době máme jedinečnou příležitost vidět v čele státu zvoleného prezidenta, který má sympatie většiny těch, kteří mu umožnili získat jeho post.
Jeho nevoliči měli sice ke zvolení mnoho výhrad, ale postupně si uvědomili, že má jisté přednosti, které nelze přehlédnout. V první řadě je to jeho velmi upravený vzhled, na který jistě pečlivě dbá – možná si totiž uvědomuje, že ne každý člověk byl od Pána Boha nebo od přírody takto bohatě obdarován.
Jeho impozantní zevnějšek přitahuje mnoho žen k obdivu a možná i k platonické lásce. Pro pamětníky připomeňme období bezprostředně po sametové revoluci, kdy pro většinu národa neokoukaní politici získávali kladné body u žen. Ty se tehdy podle svých priorit a pocitů dělily na „Havlovky“, „Klausovky“ a také „Dienstbierovky“.
Jednalo se o tehdejšího prezidenta Václava Havla, Václava Klause a ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera. Tyto platonické lásky se postupně vyvíjely vlivem jejich názorů a hlavně činů.
Náš první československý prezident T. G. Masaryk působil rovněž sympaticky a navíc rozšiřoval a prezentoval myšlenky, které vycházely z filozofických úvah a za kterými si pevně stál. Jeho známým odkazem je heslo: „Nebát se a nekrást!“
Škoda jen, že jeho pozdější nástupce Václav Klaus se tímto heslem příliš neřídil, když byl na návštěvě v Chile a „ukradl“ protokolární pero. Jeho příznivci dodnes tvrdí, že šlo o klukovinu, jaká se u mnoha lidí objevuje a bývá omlouvána.
Prezident Edvard Beneš odletěl krátce po podepsání Mnichovské dohody v roce 1938 do Londýna, aby tam později připravil základy pro exilovou vládu, což mu bylo umožněno. Vzpomeňme rovněž na Václava Havla, kterému byla cesta do zahraničí nabízena ještě v době, kdy byl disidentem, ale on ji odmítnul a zůstal v normalizačním prostředí.
Některé obdivovatele ovšem ztratil po vyhlášení široké amnestie v roce 1990. Mnoho příznivců postupně ubývalo a národ se pomalu začal dělit na jeho příznivce a odpůrce.
Komunistické prezidenty není příliš relevantní podrobně rozebírat, protože jejich působení probíhalo pod silným vlivem jedné strany a cizí moci.
Snad jen Antonín Novotný stojí za zmínku – byl lidmi s úsměvem přezdíván „Krásný Tony“.
Ani jeden z komunistických prezidentů však nemohl lidi v pravém slova smyslu rozdělovat, protože je násilně spojovala jedna strana, pevně zakotvená v tehdejší socialistické Ústavě.
První přímo zvolený prezident naproti tomu obrovský dar rozdělovat občany této republiky měl. Možná to bylo kvůli jeho stranické minulosti, možná kvůli jeho vztahu k novinářům.
Současný prezident byl po svém zvolení také osočován z toho, že byl v mládí členem tehdejší Komunistické strany Československa. U něho je však tento historický moment obhájen tím, že si svou mladickou nerozvážnost později v životě odpracoval.
Tento argument lze přijmout, zvláště u lidí, a nebylo jich málo, kteří se ocitli v podobné situaci. Zde se objevuje první prvek, který lidi spojuje.
Druhým spojovacím momentem je fakt, že jde o bývalého příslušníka armády. Kdo byl někdy na vojně, ten ví, že přinášela přísný a přesný řád, který mnohé zocelil a ukázal jim směr. Však také náš současný prezident v tomto duchu mluví a jedná – jeho smysl pro spravedlnost a hlavně bezpečnost státu je zřetelný.
Také dodržování předpisů má zřejmě v krvi. Jeden takový předpis je koneckonců v naší současné Ústavě, a sice v článku 63, kde se píše, že prezident republiky zastupuje stát navenek.
Pokud někdo o tomto článku Ústavy pochybuje, prezident se nebojí podat věc přímo k soudu. Zda je povinen stát za všech okolností zastupovat, nebo zda jde spíše o jeho morální odpovědnost, to už posoudí někdo jiný.
Rovněž si připomeňme období naší totality, kdy volby na všech úrovních sice nebyly formálně povinné, ale považovalo se za samozřejmou občanskou povinnost jít volit kandidáty Národní fronty.
Volby tak byly tak trochu „dobrovolně povinné“.
Po sametové revoluci, kdy jsme měli pocit, že už žijeme v opravdové demokracii, se rozšířilo heslo, že volby jsou svátkem demokracie.
Poznal jsem však mnoho lidí, kteří o sobě s nadsázkou říkají, že jsou „neslaviči“, a tudíž svátky neslaví.
Zažil jsem také, že se někteří občané přiznali k neúčasti u voleb a okamžitě byli nařčeni z toho, že nevolením vlastně podpořili stranu, kterou sami odmítají.
Průzkumy veřejného mínění pravidelně přinášejí informace o tom, kolik procent voličů k urnám dorazilo, z čehož se dá snadno spočítat, kolik lidí účast vynechalo. A není jich málo. Vždy jde ale o jejich svobodné rozhodnutí, protože žijeme v demokracii a nikdo nikoho k volbám nutit nemůže.
Náš pan prezident se prý u letošních voleb do zastupitelských orgánů zřejmě nezúčastní. I když je hlavou státu, vysílá tím signál, že je také jen člověk se svými právy, povinnostmi, radostmi, starostmi i chybami, které jsou lidem blízké – a právě tím nás možná spojuje nejvíce.
Jak říkají křesťané: Kdo jsi bez viny, hoď kamenem!
