Big Ed: Génius, manipulátor a monstrum, které učilo FBI myslet jako vrazi

V baru v kalifornském Santa Cruz vládne uvolněná atmosféra. Skupina místních policistů po náročné směně popíjí pivo a probírá nejděsivější případ své kariéry – v okolí řádí neznámý pachatel, který brutalizuje a vraždí mladé studentky. U stolu s nimi sedí i jejich dobrý známý. Obrovitý, dvě stě šest centimetrů vysoký chlap, kterému všichni přátelsky říkají „Big Ed“. Je vtipný, má přehled a policii upřímně obdivuje. Nikdo z přítomných strážců zákona netuší, že muž, se kterým si právě přiťukávají půllitrem, je přesně ten netvor, po kterém marně pátrají.

Edmund Kemper představuje v historii kriminalistiky zcela výjimečný fenomén. Nebyl to běžný sociopat řízený neovladatelným pudem. Disponoval nadprůměrným IQ 136, chladným kalkulem a mrazivou schopností manipulovat své okolí.

Kemperova temná dráha začala neobvykle brzy. Už v patnácti letech zastřelil své prarodiče. Po zatčení skončil v psychiatrické léčebně pro mladistvé se zvýšenou ostrahou. Místo aby ho systém napravil, naučil se v něm dokonale chodit. Studium psychologie a behaviorálních věd mu posloužilo jako manuál.

Doktorům říkal přesně to, co chtěli slyšet. Testy inteligentně obcházel a působil jako vzorně rehabilitovaný mladý muž. V jednadvaceti letech ho psychiatři prohlásili za plně vyléčeného a propustili na svobodu. Bylo to jedno z nejtragičtějších rozhodnutí v historii kalifornské justice.

Po propuštění se Kemper nastěhoval k matce Clarnell. Jejich vztah byl extrémně toxický. Clarnell syna neustále ponižovala, zavírala ho do suterénu a předhazovala mu, že z něj nikdy nic nebude. Kemper v sobě hromadil obrovskou frustraci a nenávist.

V letech 1972 až 1973 začal vraždit mladé studentky stopařky. Jeho metoda byla vždy stejná – díky své obří postavě a klidnému, intelektuálnímu vystupování nevzbuzoval v obětech žádné podezření. Jakmile dívky nastoupily do jeho auta, byly bez šance.

Vyvrcholení jeho řádění přišlo v dubnu 1973. Kemper zavraždil svou matku přímo v jejím pečlivě uklizeném domě a následně připravil o život i její nejlepší kamarádku. Tím jeho motivace náhle skončila – zničil zdroj své celoživotní traumatické frustrace.

Po vraždě matky sedl do auta a odjel do Colorada. Odtud zavolal na policii v Santa Cruz a k činům se doznal. Službu konající policista mu však odmítal věřit a považoval telefonát za špatný žert. Kemper musel operátora dlouho přesvědčovat, aby pro něj vůbec poslali hlídku.

„Už to nemělo žádný smysl. Můj primární cíl byl mrtvý. Všechno to vraždění studentek byla jen zástěrka pro to, co jsem doopravdy chtěl udělat jí,“ řekl později při výsleších.

Zatímco většina pachatelů u soudu zapírá nebo předstírá šílenství, Kemper udělal přesný opak. Žádal pro sebe trest smrti. Když dostal doživotí, stal se z něj nejcennější zdroj informací pro nově vznikající jednotku behaviorálních věd FBI v Quantiku.

Agenti John Douglas a Robert Ressler za ním pravidelně docházeli do věznice Vacaville. Kemper jim s chladným odstupem a analytickou přesností popisoval myšlenkové pochody sériových vrahů, proces výběru obětí i mechaniku manipulace. Jeho výpovědi pomohly položit základy moderního profilování pachatelů a vytvořit metodiku, která se v kriminalistice používá dodnes.

Edmund Kemper zůstává připomínkou toho, že nejnebezpečnější monstra nenosí na čele varování a nevypadají jako z hororu. Často mají vysoké IQ, perfektní vystupování – a sedí s vámi u jednoho stolu v baru.