Cynik, který proměnil vraždy v divadlo: Příběh zrůdy Ivana Roubala

Devadesátá léta v Česku přinesla svobodu, ale také temnou stranu lidské povahy, na kterou společnost ani policie nebyly připravené. Mezi všemi postavami tehdejšího podsvětí vyčníval muž s vizáží pobožného podivína, který si na Šumavě plnil sen o samostatném hospodaření. Ivan Roubal nebyl typickým kriminálníkem. Byl to vysoce inteligentní cynik, náboženský bloud a chladnokrevný manipulátor, který své oběti likvidoval s mrazivou samozřejmostí – a následně se soudnímu systému roky vysmíval přímo do očí. I po letech zůstává děsivá a fascinující právě ta lehkost, s níž páchal zlo, vyhrožoval okolí a hravě si zahrával s právním systémem.

Vše začalo na samotě Pohádka nedaleko Čachrova na Šumavě. Místo s temnou pověstí si Roubal vybral pro chov vietnamských prasat a koní. Právě zde se však v roce 1991 začali ztrácet první lidé – jeho známí a obchodní partneři. František Kopecký a Josef Suchánek zmizeli beze stopy poté, co s Roubalem navázali majetkové vztahy.

Právě z této éry pochází legendární a mrazivá hypotéza české kriminalistiky: Roubal se lidských pozůstatků zbavoval tak, že je předhodil svým prasatům. Ačkoliv se tuto teorii u soudu nikdy nepodařilo stoprocentně dokázat, stala se symbolem děsu, který se kolem šumavské usedlosti vznášel.

Roubalova chamtivost neměla hranic. Vraždil pro pár tisíc korun, ojeté auto nebo nábytek. V následujících letech po něm zůstávali mrtví v Praze i na Vysočině. Nejznámějším a nejkrvavějším incidentem se stal přepad pražské autopůjčovny ROKOS v roce 1994, kde spoutal a usmrtil dva muže a dalšího nechal na místě svázaného.

Jeho podpisem se stala metoda tzv. „kozelce“. Oběti svázal tak zákeřně, že jim provaz kolem krku propojený s nohama při jakémkoliv pohybu utahoval dýchací cesty. Oběti se tak pod vlastní vahou a únavou postupně uškrtily samy. Provedení svědčilo o absolutní absenci emocí a sadistické chladnokrevnosti.

Když byl v roce 1994 konečně zatčen, to pravé divadlo teprve začalo. Při sledování jeho soudního procesu musel člověk žasnout nad nevídanou drzostí, s jakou k spravedlnosti přistupoval. V cele strávil tisíce hodin studiem trestního práva a trestního řádu. Z laika se stal bezohledným „právníkem“, který zásoboval soudy stovkami stran stížností, námitek a odvolání. Zpochybňoval každého znalce, podával žaloby na soudce a neustále namítal jejich podjatost.

Před soudem vystupoval s Biblí v ruce, stylizoval se do role nevinně pronásledovaného křesťana a pozůstalým se bez špetky lítosti usmíval do obličeje. Tvrdil, že pohřešovaní pouze „odjeli do ciziny“, a policistům se vysmíval za každý procedurální krok, který nebyl do detailu dokonale zdokumentován. Z vážného procesu udělal absurdní frašku.

Trvalo to roky, ale spravedlnost ho nakonec dostihla. V roce 1999 byl Ivan Roubal pravomocně odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody za pět prokázaných vražd (u dalších dvou se vinu nepodařilo bezpečně prokázat).

Za mřížemi věznice ve Valdicích strávil zbytek života. Až do své smrti v roce 2015 se nikdy k ničemu nepřiznal, neprojevil ani kapku lítosti a neustále podával další a další stížnosti.

Příběh Ivana Roubala zůstává mementem doby, kdy se nový demokratický systém teprve učil čelit bezohlednému a vysoce inteligentnímu zlu. Ukazuje, že nebezpečný vrah nemusí vypadat jako monstrum z hororu – často jde o nenápadného, o to však drzého a cynického člověka, který dokáže chladnokrevně využít každou mezeru v zákonech i lidské důvěřivosti.