Článek
Devět těl v mrazivém pekle Uralu. Záhada Ďatlovovy výpravy, ze které mrazí i po desítkách let
Představte si neprostupnou sibiřskou divočinu, kde mráz klesá hluboko pod minus třicet stupňů Celsia a vítr bičuje sněhové závěje s nemilosrdnou, krev sající silou. Píše se leden roku 1959. Skupina deseti mladých, zkušených a veselých studentů a absolventů Uralského polytechnického institutu se vydává na náročnou zimní expedici. Jejich cílem je hora Otorten v severním Uralu.
Všichni jsou to zdatní turisté, zvyklí na extrémní podmínky. Vede je devětadvacetiletý charismatický inženýr Igor Ďatlov. V deníku výpravy panuje skvělá nálada – zpívají s kytarou, žertují a těší se na náročný výstup. Netuší, že vstoupili do míst, odkud už není návratu.
Poslední varování a jediný přeživší
Během cesty musí výpravu kvůli náhlému záchvatu chronické bolesti kloubů opustit jeden z členů, Jurij Judin. Loučí se s přáteli, objímá je a vrací se do civilizace. To mu zachránilo život. Stal se jediným přeživším. Až do své smrti v roce 2013 si pak kladl jedinou otázku: Co přesně se té noci na Hoře mrtvých stalo?
Zbytek skupiny – sedm mužů a dvě ženy – pokračuje dál. Místní domorodý kmen Mansijců oblast nazývá Cholat Sjachyl, v překladu „Hora mrtvých“. 1. února 1959 se kvůli špatnému počasí a sněhové vánici odchýlí od plánované trasy a rozhodnou se utábořit přímo na jejím holém, větrném svahu. Postaví velký stan, rozloží věci a uloží se ke spánku.
To byla poslední noc jejich života.
Noc, kdy se stalo něco nemyslitelného
Když se výprava do poloviny února neozve, příbuzní zalarmují úřady. Do neprostupných lesů vyrazí záchranné týmy, pátrací letadla i armáda. To, co záchranáři 26. února na svahu Hory mrtvých objeví, jim navždy změní život.
První nález vyvolá mráz v zádech: Stan je polorozpadlý, zčásti zasypaný sněhem, ale zevnitř rozřezaný nožem. Mladí lidé nevyšli vchodem – v nepopsatelné panice rozřízli plátno stanové stěny, aby se dostali ven co nejrychleji.
A co bylo ještě šílenější? Stopy ve sněhu ukazovaly, že devět lidí utíkalo pryč z kopce bosky, jen v ponožkách nebo ve spodním prádle, uprostřed zuřící mrazivé vánice. Ve stanu přitom nechali veškeré teplé oblečení, těžké boty, sekery i zásoby. Co mohlo zkušené horaly donutit vykročit polonahé do jisté smrti v minus třiceti stupních?
Hrůzná těla v lesním šeru
Stopy vedly dolů ze svahu k okraji lesa, k obrovskému věkovitému cedru. Tam záchranáři našli první dvě těla – Jurije Dorošenka a Jurije Krivoniščenka. Leželi u zbytku malého ohniště, jen ve spodním prádle. Měli sedřenou kůži na rukou a kůru stromu potaženou krví a tkání – zoufale se snažili vylézt na strom, jako by se před něčím nahoře schovávali nebo vyhlíželi stan.
O kousek dál ležel sám velitel Igor Ďatlov a další dva členové. Jejich těla byla zachycena v pozicích, jako by se v posledních silách plazili zpět ke stanu. Zmrzli na kost.
Zbývající čtyři těla byla objevena až v květnu, po roztání hlubokého sněhu v rokli o padesát metrů dál. A právě tento nález proměnil už tak děsivý případ v čistou záhadu:
- Tři z nich měla brutální vnitřní zranění: roztříštěné lebky a zdemolované hrudní koše.
- Soudní lékař prohlásil, že taková zranění nemohl způsobit člověk – odpovídala nárazu auta ve vysoké rychlosti.
- Kůže na tělech ale neměla jedinou modřinu ani otok. Byla to zranění způsobená obrovským, neviditelným tlakem.
- Dvacetileté Ljudmile Dubininové chyběl jazyk, obě oči a část obličeje.
- Na oblečení několika obětí byla naměřena neobvykle vysoká úroveň radioaktivity.
Děsivé detaily a neobjasněné otázky
Sovětští vyšetřovatelé byli v koncích. Místní kmen Mansijců byl rychle zproštěn podezření – okolo stanu nebyly žádné jiné stopy než stopy devíti obětí. Žádný zápas, žádné stopy zbraní.
Navíc se objevily další záhadné okolnosti. Místní svědci i příslušníci armády hlásili, že v noci tragédie viděli na obloze podivné svítící oranžové koule. Těla měla na pohřbu zvláštní, nepřirozeně bronzový až oranžový nádech a vlasy obětí předčasně ošedivěly.
Vyšetřování bylo narychlo uzavřeno v květnu 1959 s oficiálním závěrem, nad kterým zůstává rozum stát:
„Příčinou smrti byla spontánní přírodní síla, kterou oběti nebyly schopny překonat.“
Složky byly následně utajeny a uloženy do přísně střežených archivů.
Čemu věřit? Teorie, které nedávají spát
O tom, co se stalo během osudné noci na Hoře mrtvých, vznikly desítky teorií:
- Uvolněná desková lavina (Deskový posun): Podle nejnovějších vědeckých modelů z roku 2021 se nad stanem mohl uvolnit malý, ale extrémně těžký blok ztvrdlého sněhu, který v noci promáčkl stan a těžce zranil spící členy. Zranění v panice stan rozřízli a utekli, ale v mrazu a tmě podlehli podchlazení. (Teorie ale nevysvětluje chybějící oči, jazyk či radioaktivitu).
- Tajný sovětský vojenský test: Výbuch raketového motoru, testování tlakových či ultrazvukových zbraní. Tlaková vlna mohla tělesně drtit hrudníky, způsobit paniku i radioaktivní spad na šatstvu.
- Infrazvuk (Akustický jev „Větrný drak“): Specifický tvar hory v kombinaci s vichřicí mohl vytvořit nevnímatelný infrazvuk, který u lidí okamžitě vyvolává záchvaty nekontrolovatelné paniky, šílenství a pocit, že jim praskne hlava.
- Útok yettiho nebo neznámých bytostí: Legendy o sněžném muži či mimozemském únosu živí příznivci záhad dodnes, právě kvůli chybějícím stopám kohokoliv jiného.
Otazník nad Horou mrtvých
Devět mladých životů vyhaslo v mrazivé pustině během jediné noci. Zůstaly po nich jen vybledlé černobílé fotografie, deníky plné snů a stíny záhady, kterou se nepodařilo plně rozplést ani po více než šedesáti letech.
Byla to tragická hříčka přírody, selhání lidského rozumu v tísni, nebo oběť tajného vojenského experimentu, jehož pravda měla zůstat navždy pohřbena pod uralským sněhem?
Zdroje
- Mechanisms of slab avalanche release prior to Dyatlov Pass disaster (Nature Communications, 2021)
- Dyatlov Pass incident: Avalanche response to 1959 Soviet mystery (BBC News, 2021)
- Vyšetřovací spis k případu Ďatlovovy výpravy (Státní archiv Ruské federace – GARF, 1959)
- Eichar, Donnie: Dead Mountain: The Untold True Story of the Dyatlov Pass Incident (2013)
