Článek
Sedím v kabině cisterny, smývám ze sebe kouř a únavu a jedu domů. Tam na mě čeká rozsvícené okno, vůně večeře, zdravá rodina a všichni u jednoho stolu. Pro někoho obyčejný večer. Pro mě? Ten největší luxus, který si na tomto světě můžete dopřát.
Dnešní doba nás neustále přesvědčuje o tom, že luxus znamená mít drahé auto, dům na výsluní nebo chatu v chráněné krajinné oblasti. Honíme se za věcmi, které si můžeme koupit, a zapomínáme na to, co se koupit nedá. Jako profesionální hasič vidím svět z perspektivy, do které se většina lidí podívá až ve chvíli, kdy už je často pozdě.
Vidím, co se stane, když lidé přestanou dbát na základní lidské i rozumné hranice.
Když bezohlednost bere to nejcennější
Předjíždějí nás v rychlých autech na dálnici, zakládají ohniště v suchém lese nebo vypouštějí chemikálie do řek. Mnohdy si myslí, že se jim nemůže nic stát. Jenže hranice fyziky i lidské zranitelnosti platí pro každého stejně. My hasiči pak musíme řešit následky během vteřin.
Nejhorší pro nás ale není samotný zásah, jakkoliv bývá náročný. Nejhorší je, když na místě tragédie potkáte někoho ze svých.
Nezapomenu na den, kdy jsme přijeli k vážné dopravní nehodě. Naše kolegyně a skvělá kamarádka – člověk se srdcem na pravém místě – jela kolem ve svém volnu. Viděla havárii a bez zaváhání zastavila, aby zachránila lidské životy. Klečela u malého chlapce a snažila se ho stabilizovat do příjezdu sanitky. Robila přesně to, co máme v krvi.
Jenže pak projel kolem jiný, bezohledný řidič. Nepřizpůsobil rychlost, ignoroval situaci před sebou a svým vozem narazil do místa nehody. Během jedné jediné vteřiny zmařil život naší kolegyně i toho malého chlapce, kterého se snažila zachránit.
To jsou momenty, které z vás vyrazí dech. Vztahy v zásahových jednotkách nejsou jako v běžné kanceláři. Jsme kamarádi na život a na smrt, kryjeme si záda v tom největším žáru a zmatku. A když o jednoho z nás takhle zbytečně přijdete, zanechá to v srdci jizvu, která se nikdy zcela nehojí.
Jak doopravdy pochopit zásahové jednotky?
Spousta lidí si vzpomene na záchranáře, policisty nebo hasiče - až ve chvíli, kdy sami vytočí linku 150. Abychom se ale z každé směny mohli vrátit domů – a aby se tam mohli vrátit i ostatní – potřebujeme od veřejnosti více než jen slova díků. Potřebujeme porozumění a respekt v reálném provozu.
1. Respektujte majáky i bezprostřední okolí nehody
Když vidíte modrá světla nebo zastavená vozidla u krajnice, zpomalte na minimum. Nezáleží na tom, jak moc spěcháte. Kolem nehody pobíhají lidé, kteří zachraňují životy, a vteřina vaší nepozornosti pro ně může být osudná.
2. Vytvářejte záchranářskou uličku včas
Záchranářská ulička není doporučení, je to povinnost, která rozhoduje o přežití. Vytvářejte ji hned, jakmile se kolona začne zpomalovat – ne až ve chvíli, kdy za sebou slyšíte sirénu. Pro nás je každá minuta v koloně minutou, kdy někomu utíká šance na život.
3. Přemýšlejte o hranicích, které jsou nám dány
Rychlostní limity, zákaz zakládání ohňů v přírodě nebo pravidla pro nakládání s nebezpečnými látkami tu nejsou proto, aby někoho omezovaly. Jsou to hranice rozumu, které nás chrání před katastrofou. Jejich porušením neohrožujete jen sebe, ale i nás, kteří pak musíme jít do rizika, abychom vaši chybu napravili.
Přehodnoťme to, co je pro nás doopravdy drahé
Když se večer vrátím ze směny, smyji ze sebe ten všudypřítomný prach a bolest a vejdu do dveří, kde na mě čekají ti, které miluji a kteří milují mě… v ten moment vím, co je to opravdový luxus.
Luxus není mít garáž plnou drahých aut ani vilu s bazénem. Luxus je moci si sednout večer k jednomu stolu se svou rodinou, vidět je zdravé, spokojené a vědět, že jsme všichni v bezpečí.
Až příště sednete do auta, půjdete do lesa nebo budete mít pocit, že vám v životě něco chybí, na chvíli se zastavte. Přehodnoťte své myšlenky. Protože ten největší luxus na svém světě dost možná už dávno máte – jen je potřeba ho začít vidět a chránit.
