Článek
Proč raději natáčíme nehody na mobil, než abychom pomohli? A proč dav v krizové situaci selhává.
Jedete autem a kousek před vámi se stane ošklivá bouračka. Co udělá většina řidičů? Zpomalí. Ale ne proto, aby vyskočili z auta a běželi poskytnout první pomoc. Zpomalí, aby vytáhli mobilní telefony, natočili si zraněné přes čelní sklo a video co nejrychleji nahráli na sociální sítě. Honba za lajky a senzacemi v nás přehlušila základní lidskost. Chytré telefony vytvořily mezi námi a realitou jakousi optickou clonu. Lidé mají pocit, že se dívají na film, ne na skutečné lidské utrpení.
Tento fenomén se v psychologii nazývá Efekt přihlížejícího (bystander effect). Říká, že čím více lidí přihlíží nějaké krizové situaci, tím menší je šance, že někdo ze svědků oběti pomůže.
Všichni si myslíme, že bychom v krizové situaci hrdinsky zasáhli. Jenže psychologie davu je neúprosná. Já sama jsem to zažila na vlastní kůži, když mi bylo šestnáct let. Tehdy ještě neexistovaly mobilní telefony, ale lidská netečnost fungovala úplně stejně.
Ticho po boji na autobusovém nádraží
Bylo mi šestnáct a stála jsem na autobusovém nádraží, kde jsem čekala na svůj spoj domů. Najednou se kousek od mé zastávky strhla brutální rvačka. Byla to ostrá potyčka mezi vietnamskou komunitou a skupinou českých skinheadů, kteří je neustále provokovali. Na obranu tehdy létaly i mačety.
Byl to chaos, křik a čisté násilí. Skinheadi se začali rozutíkávat a schovávat, kde se dalo. Až na dva, kteří upadli na zem a inkasovali tvrdé rány. Pak se útočníci rozutekli.
Na celém nádraží nastalo hrobové, paralyzující ticho.
Podívala jsem se na jednoho z mužů, který zůstal bezvládně ležet na zemi v kaluži krve. Kolem stály desítky dospělých lidí. Muži, ženy, lidé, kteří měli mít rozum a sílu. Nedělali vůbec nic. Jen tam stáli, koukali a tvářili se, že se jich to netýká.
Můj pohled na toho zraněného muže mě nenechal chladnou. Strach šel stranou. Jako šestnáctiletá holka jsem k němu přiběhla, otočila ho do stabilizační polohy a začala mapovat a stlačovat rány, aby nevykrvácel.
„Dělejte sakra něco!“
Když jsem ho držela, křičela jsem na lidi kolem, ať okamžitě volají záchranku a policii. Nikdo se nepohnul. Nikdo mi nechtěl pomoct. Všichni se dívali jinam, jako by ten krvácející člověk na zemi byl neviditelný. Z té davové paralýzy je probral až můj zoufalý křik, a záchranku nakonec telefonicky zajistil až personál z restaurace, která byla opodál.
Proč ten dav dospělých selhal? Psychologie pro to má dvě vysvětlení:
Rozptýlení odpovědnosti: Každý v tom davu si v duchu říkal: „Proč zrovna já? Je tu spousta jiných, starších, silnějších… určitě už pomáhá někdo jiný.“ Výsledkem je, že neudělá nikdo nic.
Společenská konformita: Lidé se dívají kolem sebe, jak reagují ostatní. Když vidí, že všichni jen stojí a zírají, vyhodnotí situaci tak, že je „normální“ nic nedělat, a nechtějí vyčnívat z řady.
Pomoc nesmí být selektivní
Ten muž na zemi byl potížista. Patřil k extremistické skupině, která rvačku vyprovokovala. Spousta lidí v davu si možná v duchu řekla: „Dobře mu tak, může si za to sám.“
Ale to je obrovská chyba. Nemůžeme nečinně stát jen proto, že má někdo špatně nastavené myšlení, že je to anarchista, potížista nebo člověk z okraje společnosti. Vteřinu předtím to možná byl agresor, ale v tu danou chvíli to byla lidská bytost, která bez pomoci mohla zemřít.
Pomoc bližnímu nesmí být selektivní. Nemáme právo kádrovat, kdo si záchranu života zaslouží a kdo ne. Život má obrovskou hodnotu sám o sobě – pro každého z nás.
Až příště uvidíte na ulici někoho ležet, nebo pojedete kolem nehody, nevytahujte mobil. Nespoléhejte na to, že pomůže ten druhý. Buďte tím, kdo prolomí ticho a netečnost davu. Protože jednou můžete v té kaluži krve nebo v nabouraném autě ležet vy a tiše se modlit, aby se v davu přihlížejících našel aspoň jeden člověk, který se nebojí pomoct.
