Článek
Husákovy děti se odmítají omlouvat za to, že žijí!
Každá generace má své cesty a vždy se musí propojovat s těmi předešlými. Já osobně mám ráda společné cesty, kdy si lidé rozumí a navzájem se respektují. Jenže dnes ráno při snídani s kávou jsem si četla zprávy a mohu vám říct, že mě máloco zvedne ze židle tak, jako dnešní vyjádření o lidech narozených v letech 1974–1988.
Dočetla jsem se, že děti narozené za Husákovy vlády, budou muset kvůli slibům tehdejších i polistopadových vlád dřít déle než ostatní ročníky. Z tónu, kterým se dnes o naší generaci mluví, mám pocit, že bychom se snad měli omluvit za to, že jsme se vůbec narodili. Dozvídáme se, že za současné problémy důchodového systému může tehdejší politika, která mladým rodinám nabídla novomanželské půjčky, byty a levnější potřeby pro děti. Kvůli tomu se prý tehdy narodilo „příliš mnoho“ dětí a dnešní vlády teď nevědí, co s námi.
Nabízí se zásadní otázka: Proč současná vláda nenese odpovědnost za rozhodnutí a sliby vlád minulých? Proč se z generace pracujících lidí stal v očích státu „problém“?
Kolik práce jsme odvedli? Spočítejte si to
Pokud jsme podle tabulek „přemnožení“, tak ať si ti, kdo tyto analýzy píší, také spočítají, kolik hodnot tato silná generace za desítky let své práce vytvořila. Od revoluce dřeme, odevzdáváme státu nemalé daně a sociální pojištění. Živíme tento systém. Z našich peněz se financovaly a financují projekty, platy politiků i zázemí pro nové generace.
Kde je spravedlnost pro člověka, který celý život poctivě pracoval, neodpočíval, odchoval děti a teď by měl mít strach, zda vůbec dostane důchod, ze kterého se dá důstojně vyžít?
Sama jsem matka. Narodily se mi dvě děti a věřte, že už tehdy jsem velmi vážně přemýšlela, zda si druhé dítě vůbec můžeme dovolit. Všechno bylo a je drahé. Celý život žijeme z výplaty do výplaty, splácíme půjčky, hypotéky. Když ze všech stran slyším rady, jak si máme na stáří dávat tisíce korun měsíčně stranou, chce se mi smát i plakat zároveň. Z čeho? Nejraději bych poslala celé vládě přehled svých výplatních pásek, aby mi ukázali, jak by s takovými částkami vyžili oni.
Vlády od Havla po současnost: Co udělaly pro nás?
Když se ohlédnu zpět, nemám pocit, že by pro obyčejného, tvrdě pracujícího člověka udělaly polistopadové vlády něco, za co by zasloužily potlesk. Neustále slyšíme jen o reformách, utahování opasků a o tom, co všechno nepůjde.
Pokud tehdejší režim nechal postavit byty, aby podpořil rodiny, byla to investice do budoucnosti. Ty byty a infrastruktura tady zůstaly a dodnes z nich společnost těží. Proč se tedy dnes na tehdejší podporu rodinné politiky nahlíží jako na strukturální chybu? Děti přece nejsou chyba systému. Děti jsou budoucí plátci daní.
Nejsme problém. Chceme jen to, co jsme si odpracovali
Odmítám přijmout narativ, že moje generace může za to, že stát nedokáže hospodařit. My jsme ty chyby nezpůsobili. My jsme jen žili, pracovali a vychovávali novou generaci.
Nové generace mají dnes úplně jiné startovací pozice, možnosti a svět, o kterém se nám ani nesnilo. Ale i ony jednou zestárnou. Pokud dnes stát rezignuje na solidaritu a spravedlnost pro ty, kteří ho desítky let drželi nad vodou, co čeká je?
Nechceme žádné milodary. Chceme jen klid po letech dřiny. Chceme spravedlnost a uznání toho, že jsme tomuto státu odevzdali maximum. Svalovat vinu na to, že nás je hodně, je jen levná výmluva pro neschopnost zajistit lidem důstojné stáří.
