Článek
Stalo se vám někdy, že jste stáli na křižovatce, ze všech stran se na vás valily otázky a vy jste uvnitř cítili jen… prázdno? Žádný strach, žádný vztek, jen zvláštní paralyzující ticho. V dnešní době máme pocit, že musíme neustále vědět, kam jdeme, podávat výkony a okamžitě se rozhodovat. Ale co když tělo i duše prostě jen vyvěsily bílou vlajku a potřebují čas, aby se zahojily?
Často sami na sebe bič pleteme. Říkáme si, že musíme zvládnout ještě tohle a tamto, že v určitém věku už přece nemáme nárok tápat. Bojíme se, že když na chvíli vystoupíme z toho rozjetého vlaku, už do něj nenaskočíme. Ale pravda je taková, že paralyzovanost není selhání. Je to jen hluboká únava z toho, jak dlouho jsme museli být silní. A právě v té chvíli je tou nejkrásnější věcí, kterou pro sebe můžeme udělat, prostě se obejmout a dovolit si říct: Nevím. Nevím, co bude zítra, a je to v pořádku.
Nemusíme se na další den připravovat dopředu. První moment k reakci na každou chvíli dne zvládneme tím, že když slova nechtějí přijít, je tu úsměv, který mluví za nás. Ať je to pozdrav pro přátele i nepřátele, vždy je náš pocit důležitý, protože my sami vnitřně víme, co tím chceme říci.
Zkusme si v sobě uchovat tu přirozenou lidskost, kterou v sobě všichni máme. Je nesmírně důležité ji neztratit. A pokud se to přece jen na chvíli stane, netřeba mít strach. Protože všechno, co se nám v těžkých chvílích zdá být nadobro ztracené a strávené, takové být nemusí. Náš vnitřní oheň nezhasl, jen tiše odpočívá.
