Lov na inspiraci u říčního břehu: Ty nejlepší nápady nepřicházejí u stolu

První paprsky se mi třpytí za okny a já se usmívám při té venkovní kráse nového dne. Moje rána mají pevný řád – vždy začínám pomazlením svého králíčka, zubní hygienou a další krok mě neomylně vede k vaření kávy.

Ale dnes je to jinak. Má mysl i kroky mě zavedly rovnou ven na terasu, kde už na mě čekal notebook připravený na psaní dalšího článku pro vás. A jistě to znáte i vy… V mysli je naprosté prázdno. Místo tak akorát pro celé plavecké družstvo. Téma nikde.

Sedím tu, sluníčko mě příjemně hřeje do zad, kolem voní rozkvetlá zahrada a já koukám na ten blikající kurzor, který na mě lačně pomrkává. Jako by mi říkal: „Tak dělej, ukaž, co v tobě je!“ Jenže moje kreativní já zřejmě ještě spí, nebo se šlo raději projít někam do lesa.

V té chvíli mě napadlo – proč vlastně pořád žijeme v iluzi, že ty nejlepší nápady přicházejí tehdy, když se na ně nejvíc soustředíme? Že musíme sedět rovně u stolu, mračit se do monitoru a hluboce dumat?

A tak jsem zavřela notebook, vzala ho do ruky a vydala se k řece, od které se v dálce ozývaly hlaholící hlasy. Procházkou jsem ukrajovala metry a nechala se vést vpřed. Cestou mě obklopila vůně rozkvetlé louky, kterou hned vzápětí vystřídala typická, podmanivá vůně řeky – ta směs přírodního vlhka, rybiny a bláta podél břehů.

Hlasy patřily skupince vodáků, kteří zrovna s halasným smíchem projížděli kolem. Sledovala jsem je a v duchu si říkala, jak fascinující je lidská mysl. Zatímco doma na terase jsem tlačila na pilu a mozek stávkoval, tady, s nohama v trávě a pohledem na tekoucí vodu, se ty zamčené dveře v mé hlavě najednou samy pootevřely.

Došla jsem až na písečnou plážičku, která tu je vytvořená pro malé děti na hraní a jako pozvolný vstup do řeky. Právě se tam uvelebila školka. Malé děti se po skupinkách nadšeně připravovaly vlézt do vody – alespoň po kotníky. Paní učitelka si je k sobě přísně, ale zároveň velmi přátelsky přivolala a vlastním tělem jim názorně ukázala neviditelnou hranici: potud smíte a dál už je přísný zákaz. Bylo dojemné pozorovat, jak si tato lidská „kvočna“ oddaně hlídá svá malá kuřátka před velkým, dravým proudem řeky.

Sedla jsem si kousek stranou na vyhřátý břeh, rozevřela notebook na klíně a najednou mi to došlo. Moje mysl už nebyla prázdným bazénem pro plavecké družstvo. Byla plná barev, vůně vlhké hlíny, dětského smíchu a obdivu k trpělivosti jedné paní učitelky.

Inspirace, kterou jsem ráno tak marně honila na terase, na mě celou dobu čekala tady, u vody. Stačilo jen zvednout se od stolu a jít jí naproti.

A tak posílám tento text do světa přímo od říčního břehu. Možná, že i vy zrovna dnes nad něčím složitě lámete hlavu a tlačíte na pilu. Pokud ano, zkuste pro jednou zaklapnout počítač, nechat povinnosti chvíli stranou a jít se jen tak projít. Uvidíte, že ty nejlepší nápady si vás najdou samy. Třeba zrovna tam, kde voní tráva a řeka tiše plyne dál.