Mary Celeste: Nejslavnější loď duchů, ze které mrazí

Dne 4. prosince 1872 se na hladině Atlantského oceánu, zhruba na půl cesty mezi Azorskými ostrovy a Portugalskem, odehrálo něco, co navždy změnilo námořní historii. Kapitán obchodní lodi Dei Gratia, David Morehouse, pozoroval dalekohledem plavidlo, které se kolébalo na vlnách v neobvyklém úhlu. Plachty byly mírně poškozené, kormidlo volně naráželo do vln a loď plula zmateným kličkováním, jako by ji řídil opilec.

Když se k ní Dei Gratia přiblížila, rozpoznatelný nápis na zádi vyzradil její jméno: Mary Celeste.

Kapitán Morehouse své kolegy na Mary Celeste dobře znal. S jejím kapitánem Benjaminem Briggsem dokonce jen o pár týdnů dříve večeřel v New Yorku. Briggs byl zkušený, hluboce věřící a mimořádně opatrný námořník, který by nikdy neriskoval zbytečným manévrem. Morehouse neváhal, spustil na hladinu průzkumný člun a vyslal svého prvního důstojníka Olivera Deveaua, aby zjistil, co se na palubě stalo.

To, co Deveau a jeho lidé uvnitř našli, nevypadalo jako scéna z krvavého masakru. Bylo to něco daleko děsivějšího. Našli místo, kde se v jediném nepochopitelném okamžiku zastavil čas.

Když námořníci vstoupili na palubu Mary Celeste, přivítalo je hrobové, nepřirozené ticho. Jediný zvuk vydávalo skřípání ráhen a šplouchání vody.

Všech deset lidí na palubě – kapitán Briggs, jeho manželka Sarah, jejich čtyřletá dcerka Sophia a sedm pečlivě vybraných, zkušených námořníků – zmizelo.

Kdyby loď přepadli piráti, byla by podpalubí vyplundrovaná. Kdyby ji zasáhla bouře, trup by byl zničený a náklad ztracený. Jenže reality vypadala úplně jinak:

Chyběl jediný malý záchranný člun, sekstanta a lodní chrometr. Záchranné lano na zádi bylo narychlo přetnuté sekerou. Všechno ukazovalo na mrazivou skutečnost: kapitán Briggs vydal rozkaz okamžitě opustit loď, a to s takovou spěšností, že si lidé nevzali ani teplé kabáty.

Proč by ale zkušený mořský vlk posadil svou manželku a malou dcerku do vratkého člunu uprostřed divokého oceánu a opustil obří, plně funkční a nepotápějící se loď?

Případ Mary Celeste zaměstnával vyšetřovatele v Gibraltaru celé měsíce. Vzhledem k tomu, že loď byla v perfektním stavu, objevil se dokonce stín podezření, že se kapitán Morehouse z lodi Dei Gratia domluvil s Briggsem na obřím pojišťovacím podvodu. Zevrubné zkoumání však jakékoliv spiknutí vyloučilo.

Během následujících desetiletí vznikly desítky teorií. Nescházeli mezi nimi mořští tvorové, obří chobotnice ani náhlá otrava chleba námelovým jedem (ergotismus), který u posádky vyvolal hromadné šílenství a všichni skočili do moře.

Vědci a námořní experti se však dnes přiklánějí k jednomu mimořádně fascinujícímu a technickému vysvětlení: Invisible explosion – Neviditelný výbuch.

Mezi více než čtrnácti sty sudy s obřím množstvím alkoholu bylo devět vyrobených z poréznějšího červeného dubu. V horkém počasí na počátku plavby začal plyn z těchto sudů unikat do uzavřeného podpalubí. Když plyn dosáhl kritické koncentrace, stačila jediná jiskra – například ze tření ocelového kování nebo ze zapálené dýmky v kuchyni.

V podpalubí došlo k tzv. „studenému výbuchu“. Vznikla obří tlaková vlna a plamen, který však trval jen zlomky vteřiny a nezanechal žádné stopy po pohoření. Vyrazil však masivní dřevěné poklopy podpalubí.

Pro kapitána Briggse to byl okamžik čisté hrůzy. Slyšel ránu, ucítil mračné výpary a byl přesvědčen, že celá loď s tisíci litry alkoholu každou vteřinou vyletí do povětří.

Briggs neváhal ani vteřinu. Aby zachránil svou ženu a dceru, nařídil všem okamžitě nastoupit do záchranného člunu. Nechtěl ale loď nechat úplně odplout. Člun přivázali k zádi Mary Celeste na dlouhé silné lano a plánovali počkat v bezpečné vzdálenosti, než zlé výpary vyprchají.

Jenže pak přišel osudový zvrat. Atlantik zasáhla náhlá, prudká squall – krátká, ale extrémně silná bouře. Mary Celeste pod náporem větru napnula své plachty a vyrazila vpřed. Silné lano, na kterém byl záchranný člun přivázán, se v obřím tahu napjalo a pod obrovským tlakem prasklo (nebo ho panikařící posádka v hrůze ze stržení pod hladinu sama přetnula).

Mary Celeste odplula do mlhy. Zůstal jen malý záchranný člun bez jídla, bez navigace a bez naděje, vydaný na pospas nekonečnému oceánu.

Těla deseti lidí z Mary Celeste se nikdy nenašla. Sama loď pak byla opravena a sloužila dál, ale byla považována za prokletou. Žádný námořník na ni nechtěl vstoupit, střídala majitele i zkrachovalé firmy, až ji v roce 1885 její poslední kapitán úmyslně navedl na útes u Haiti, aby získal peníze z pojistky.

Příběh Mary Celeste tak zůstává nejslavnějším pomníkem lidského strachu a záhady, kterou oceán odmítá vydat.