Mrazivá logika smrti: Případy, kdy vrazi postupovali podle děsivé abecedy

Byl sychravý listopadový podvečer roku 1971. Desetiletá Carmen Colon stála před malým obchodem se smíšeným zbožím v americkém Rochesteru. V ruce svírala drobné z nákupu a pozorovala, jak se nad městem stmívá. Domů to měla jen pár minut chůze. Místo známých kroků na chodníku se však vedle ní ozvalo jen tiché běžící auto, skřípění brzd a tiše otevřené dveře. Během několika sekund malá Carmen zmizela v temnotě.

Tehdy ještě nikdo netušil, že se právě rozeběhl jeden z nejmrazivějších příběhů americké kriminalistiky – zvrácená hra, ve které se vrah řídil chladnou logikou abecedy.

O dva dny později probudil spící rochesteské předměstí Churchville ostrý sirénový hvizd. Dva místní mladíci při procházce u nedaleké dálnice narazili na mýtinu za vysokou trávou. To, co zpočátku vypadalo jako odhozená figurína, byla tělesná schránka malé Carmen.

Kriminalisté, kteří dorazili na místo, byli v šoku. Dívka byla škrcena a nesla známky brutality, ale nejvíce zarážející byl chladnokrevný kalkul: vrah holčičku unesl z rušné ulice a odvezl ji téměř 20 kilometrů daleko do Churchville. Proč právě tam? Tehdy v tom policie viděla jen snahu skrýt zločin.

Město se zahalilo do strachu, ale měsíce plynuly. Lidé začali věřit, že šlo o ojedinělý čin šílence. Dveře domů se opět přestávaly zamykat.

Až do 2. ledna 1973.

Jedenáctiletá Wanda Walkowicz odešla odpoledne do obchodu pro chléb. Když se do hodiny nevrátila, matka vyběhla na ulici a zoufale volala její jméno. Odpovědí jí bylo jen mrazivé ticho zimního podvečera. Wandin bicykl našli opřený u obchodu. O den později objevila policie její tělo odhozené v roli u městečka Webster.

Když vyšetřovatel v zapadlé kanceláři rochesteské policie napsal obě jména na tabuli, zalil ho studený pot:

„To nemůže být náhoda,“ šeptali si detektivové nad mapou. Vrah si nevybíral oběti náhodně. Hledal dětské tváře, jejichž jméno i příjmení začínalo stejným písmenem, a své činy dokončoval v místech, která odpovídala téže abecední iniciále.

Lidé v Rochesteru šíleli. Rodiče osobně vodili děti za ruku až do tříd, dohlíželi na každý jejich krok a školní hřiště osiřela. Blesk ale úder opakoval.

V listopadu 1973 zmizela z nákupního centra třetí dívka – jedenáctiletá Michelle Maenza. Matka se jen na okamžik otočila k regálu s oblečením, a když pohlédla zpět, dcerka byla pryč. Svědci později popsali, že viděli muže v tmavém kabátě, jak vede malou plakající dívku k autu. Nedokončený seznam abecedy se naplnil o necelých 48 hodin později, kdy bylo Michellino tělo nalezeno u městečka Macedon.

Vyšetřovací tým narostl na desítky detektivů. Policie vyslechla přes 800 podezřelých. Mezi nimi byl i Kenneth Bianchi – prodavač z místního obchodu s nábytkem, ze kterého se později vyklubal obávaný sériový vrah z Los Angeles. Vyšetřovatelé ho podrobili tvrdým výslechům, ale důkazy selhaly. Žádná analýza DNA, žádné otisky prstů. Abecední vrah po třetí oběti utichl stejně náhle, jako se objevil, a zanechal za sebou jen pomníky a nezodpovězené otázky.

Zatímco Amerika prožívala otevřený teror na titulních stranách novin, na druhé straně planety – v šedé realitě Sovětského svazu 70. let – vládl úplně jiný typ děsu. Ticho.

Oficiální tvrzení tehdejšího režimu hlásalo, že sérioví vrazi jsou přežitkem kapitalismu a v socialistickém ráji neexistují. Přesto se mezi obyvateli v oblastech kolem Pobaltských republik a severozápadního Ruska začala šířit šeptaná legenda o postavě, které říkali Sádrový Micky.

Vyprávělo se o muži, který se pohyboval jako stín kolem stavěcích jeřábů a dělnických ubytoven. Své oběti si prý vybíral podle přesného, téměř matematického vzorce – podle profesí, času a geografických souřadnic. Aby zesměšnil tehdejší Veřejnou bezpečnost, která neměla o profilování vrahů ani tušení, zanechával oběti na veřejných místech částečně zasypané či zalité stavební sádrou nebo bílým prachem.

Protože lidé neměli přístup k pravdivým informacím a noviny o zločinech mlčely, panika se šířila o to rychleji na chodbičkách komunálních bytů. Byl Sádrový Micky reálný vrah s chladným kalkulem, nebo jen výplodem kolektivního strachu z neznámého monstra? Pravdu cenzura pohřbila hluboko do archivů.

Kriminalističtí psychologové se dodnes přou o to, co vede pachatele k tak mrazivě přesným systémům.

Příběh Abecedního vraha i mýtus Sádrového Mickyho připomínají, že nejběsnější monstra nenosí tesáky – nosí hodinky, plánují své kroky s tužkou v ruce a schovávají se za chladnou, zvrácenou logiku.