Proč opičí láska škodí? Když dospělé děti neumí žít bez rad svých rodičů

​Všichni víme, jak silná dokáže být rodičovská láska. Chceme pro své děti to nejlepší, chceme je chránit před světem, před bolestí a chybami. Někdy se ale tato péče promění v něco, čemu se v psychologii říká „opičí láska“. Je to láska tak úzkostlivá a pevná, že dítě sice zahrne neuvěřitelným bezpečím, ale zároveň mu nepozorovaně sváže křídla. Když rodiče dělají všechna rozhodnutí za své dítě, schvalují každý jeho krok a linkují mu život, jeho vlastní vnitřní kompas zakrní.

​Co se ale stane, když tito rodiče odejdou a z „dítěte“ je najednou dospělý člověk středního věku?

​Představte si muže, kterému je dnes osmačtyřicet let. Celý život procházel touto stoprocentní péčí. Dnes jsou to tři roky, co jeho rodiče zemřeli. Zůstal sám v prázdném domě a neví, co si bez nich počít. Každý den se v duchu obrací k jejich památce a nahlas přemýšlí: Jak by to asi tatínek postavil? Jak by to maminka nakoupila, co by uvařila? Přestože je biologicky dospělý, bez schválení svých rodičů se cítí v širém světě ztracený a paralyzovaný.

​Tento muž prožívá obrovské vakuum. Hlasy rodičů v jeho hlavě jsou stále silnější než jeho vlastní hlas. Jak z takové psychické pasti ven? Jak začít žít a věřit si, když máte pocit, že polovina vašeho já odešla na věčnost?

​Pokud se v tomto příběhu poznáváte, nebo máte ve svém okolí někoho podobného, vězte, že vaše situace není beznadějná. Vaše samostatnost neodumřela, jen dlouho spala v bavlnce. Zde je několik jemných kroků, jak v sobě probudit odvahu a začít žít vlastní život:

​Začněte od úplných maličkostí: Nemusíte hned měnit celý život nebo dělat obří rozhodnutí. Začněte u věcí, které nikdo neuvidí. Uvařte si jídlo jinak, než ho dělala maminka – přidejte koření, které máte rádi vy. Kupte si věc, která se líbí vám, i kdyby nad ní rodiče dříve kroutili hlavou. Každé takové malé rozhodnutí je cihličkou, ze které stavíte svou vlastní sebedůvěru.

​Přijměte chyby jako dar: Rodiče vás chránili před chybami, ale chyby jsou to jediné, co nás skutečně učí růst. Když se vám něco nepovede, když špatně nakoupíte nebo něco pokazíte, nepropadejte panice. Pohlaďte se v duchu a řekněte si: „Pokazil jsem to, ale byl to MŮJ pokus. Svět se nezhroutil.“ Tímto způsobem zjistíte, že jste silnější, než jste si mysleli.

​Dovolte si slyšet svůj vlastní hlas: Když se přistihnete, že přemýšlíte, jak by to udělali oni, jemně se zastavte. Nadechněte se a zeptejte se sami sebe: „A jak to chci já? Co v tuhle chvíli cítím já?“ Váš vlastní pocit je důležitý. Máte právo mít jiné názory, jiné chutě a jiné sny.

​Nestyďte se požádat o pomoc: Odpojit se od vlivu rodičů, kteří tu už nejsou, je obrovská psychická práce. Není žádná hanba vyhledat terapeuta. Dobrý průvodce vám pomůže tu pomyslnou pupeční šňůru bezpečně přestřihnout a ukáže vám, jak se postavit na vlastní nohy s láskou a úctou k minulosti, ale s pohledem upřeným dopředu.

​Pamatujte si, že skutečná úcta k rodičům nespočívá v tom, že zůstanete navždy jejich bezradným dítětem. Ti nejlepší rodiče by si přáli, abyste byli šťastní, svobodní a silní. Tím, že uděláte první krok do vlastního, samostatného života, vlastně nejlépe uctíte jejich památku. Ukážete, že život, který vám dali, dokážete žít s hrdostí sami za sebe. Strach z neznáma je přirozený, ale za těmi prvními dveřmi na vás čeká to nejkrásnější – vy sami.