Tajemství zelených dětí: Děsivá záhada ze 12. století

Píše se rok 1150 a v malé anglické vesničce Woolpit vrcholí horké léto. Název vesnice pochází ze slova wolf-pit – z hlubokých, vykopaných jam, do kterých se kladly návnady na obávané vlky. Všichni pracují na polích, vzduch voní pokoseným obilím a těžkou prací. Vtom však žence vyruší zvláštní, tichý zvuk.

Není to vytí chycené šelmy. Je to zoufalý, tlumený dětský pláč, který vychází z jedné z nejhlubších pastí na okraji lesa.

Když se zvědaví rolníci opatrně nakloní přes okraj jámy, zatají se jim dech. Na dně leží dvě malé vystrašené bytosti – malý chlapec a jeho o něco starší sestra. Není to ale obyčejná dvojice ztracených dětí. Jejich kůže vyzařuje nepřirozený, zářivě zelený odstín, jaký nikdo z přítomných v životě neviděl. Mají na sobě šaty z těžké, cizokrajné látky neznámé barvy. Když se k nim vesničané pokusí promluvit, děti se v hrůze choulí k sobě a odpovídají rychlou, srozumitelnou řečí, která nepřipomíná angličtinu ani latinu.

Vesničané, vyděšení i fascinovaní zároveň, odvedou podivné sourozence do kamenného sídla místního rytíře sira Richarda de Calne. Místo odpovědí však přicházejí jen další tajemství.

V rytířově domě se kolem dětí shromáždí zvědavci. Děti sedí v koutě, třesou se strachy a neustále pláčou. Lidé jim předkládají to nejlepší, co mají – čerstvý chléb, pečené maso, sladké ovoce i mléko. Děti se však jídla s hrůzou v očích ani nedotknou. Dny ubíhají, obě děti slábnou a zdá se, že v neznámém světě raději umřou hlady, než aby ochutnaly cizí pokrmy.

Zlom nastane až po několika dnech, kdy rolníci přinesou na stůl čerstvě natrhané, surové zelené boby i se stonky.

V tu chvíli se u dětí projeví nespoutaný amok. S horečnatou rychlostí se vrhnou na rostliny, ale nezajímají je samotné plodiny – v hysterii roztrhávají stonky a hledají jídlo přímo uvnitř. Teprve když jim domácí ukážou, jak správně rozloupnout lusk a vyndat zelená zrnka, děti se s pláčem úlevy pustí do jídla. Celé dlouhé měsíce odmítají pozřít cokoliv jiného než čerstvé zelené boby.

Ačkoliv oba sourozenci díky zeleninové stravě přežijí první týdny, chlapec je od začátku slabší. Je neustále smutný, tichý, bojuje s horečkami a nedokáže se vyrovnat se ztrátou domova. Po několika měsících jeho tělo podlehne neznámé slabosti a chlapec v slzách umírá, aniž by dokázal říct své jméno.

Jeho starší sestra však v sobě objeví obrovskou vůli k životu. Zůstává v domě rytíře jako služebná a postupně si začíná zvykat na běžné lidské jídlo. Jakmile do svého jídelníčku zařadí maso a chléb, přihodí se neuvěřitelná věc – její zelený odstín kůže začne pomalu blednout, až se promění v přirozenou zdravou barvu normálního člověka. Naučí se anglicky, přijme křest pod jménem Agnes a stane se z ní divoká, výřečná a samostatná mladá žena.

Jakmile dívka zvládne místní jazyk, lidé se kolem ní s napětím shromáždí. Všichni chtějí znát jedinou odpověď: Odkud pocházejí a jak se dostali do vlčí jámy?

Dívčina vzpomínka však všem přítomným vyrazí dech. Nepopsala žádnou sousední vesnici.

„Pocházíme ze Země svatého Martina,“ vyprávěla s vážnou tváří. „U nás doma slunce nikdy nesvítí tak jasně jako tady. Celá naše země je ponořená do neustálého, chladného večerního šera. Všichni lidé tam mají kůži stejné barvy, jako jsem měla já.“

Když se jí ptali, jak se ocitli ve Woolpitu, vzpomněla si jen na osudný den: „Pásli jsme s bratrem otcovo stádo na louce. Najednou se z blízké jeskyně ozval nádherný, mocný zvuk – zvonily tam kostelní zvony, které jsme v životě neslyšeli. Zvuk nás úplně uhranul. Vešli jsme do temné jeskyně a šli stále za tím zvukem skrze dlouhý podzemní tunel. Když jsme z něj po dlouhé době vyšli na druhé straně, zasáhlo nás strašlivé, oslepující světlo a spalující horko. Byli jsme tak omráčení a vyděšení, že jsme klopýtali v oslepujícím jasu, až jsme spadli do té hluboké jámy, kde jste nás našli.“

Historici a vědci se po staletích podívali na příběh bez nánosu pohádek a mimozemských teorií. Dnes před námi vyvstává velmi smutný a dramatický lidský příběh, ve kterém hrají roli tři zásadní věci:

Zatímco chlapec našel svůj klid v hrobě pod anglickým trávníkem nedlouho po nálezu, o dalším osudu jeho sestry Agnes se dochovaly rozporuplné dohady, které příběhu dodávají tajemný nádech až do samého konce.

Podle jedné verze se z Agnes stala poměrně divoká, výřečná a samostatná žena, která si užívala života v panské službě. Některé kroniky uvádějí, že se později provdala za muže z blízkého královského města King’s Lynn, přijala jméno Agnes Barre a prožila zcela obyčejný lidský život.

Jiné lidové pověsti však tvrdí, že se dívka nikdy nedokázala plně srovnat s tímto slunečným světem. Vždy v podvečer, když se krajina ponořila do šera, prý ticho sedávala na okraji lesa a hleděla do temnoty, jako by stále čekala, až z podzemního tunelu znovu začnou znít zvony z její ztracené domoviny.

Příběh zelených dětí z Woolpitu tak zůstává fascinující ukázkou toho, jak se krutá historická tragédie, podvýživa a dětské trauma mohou ve středověké mysli proměnit v jednu z nejkrásnějších a nejtajemnějších legend historie.