Článek
Můj manžel byl u porodu od samého začátku. Držel mě za ruku, utíral mi pot z čela a opakoval, že to zvládneme. V tu chvíli jsem mu věřila každé slovo. Kontrakce sílily, čas se táhl a já byla vyčerpaná, ale pořád jsem měla pocit, že jsme v tom spolu. Že stojí při mně, že je oporou, kterou teď nutně potřebuju. Lékaři chodili, kontrolovali monitor, mluvili mezi sebou polohlasem. Něco nebylo ideální, ale pořád jsem doufala, že to zvládneme přirozeně.
Pak se atmosféra v místnosti změnila. Najednou bylo víc lidí, víc vážných výrazů a méně uklidňujících slov. Lékař mi klidným hlasem vysvětlil, že miminko začíná být v ohrožení a že bude nutné přistoupit k císařskému řezu. Snažila jsem se to vstřebat, ale tělo i hlava už byly na hraně. Čekala jsem od manžela podporu. Místo toho se narovnal a jeho tvář se úplně změnila.
Začal se rozčilovat. Ptal se, proč je to nutné, jestli to lékaři nepřehánějí a proč se nemůže ještě počkat. Mluvil o tom, že jsem chtěla rodit přirozeně a že mi to nikdo nemá právo vzít. Lékaři se mu snažili vysvětlit situaci, ale on je nenechal domluvit. V místnosti plné přístrojů a napětí se rozjel výstup, který mi vyrazil dech snad víc než samotná diagnóza. Jako když nechápal, že už nejde o naše plány, ale o zdraví moje i miminka, které mělo pupečník kolem krku.
Všechno se seběhlo neskutečně rychle. Přesun na operační sál, epidurální anestezie, ostré světlo nad hlavou a pocit, že ztrácím kontrolu nad vlastním tělem. Lékaři jednali klidně, ale bylo znát, že jde o minuty. Manžela na sál nepustili, protože situace byla vážná a nebyl čas nic vysvětlovat.
Slyšela jsem jen útržky vět a cinkání nástrojů. Když miminko konečně vyndali, neozval se hned pláč. Okamžitě ho odnesli na vyšetření, kontrolovali dýchání, tep a všechny životní funkce. Ležela jsem na stole a snažila se dýchat, zatímco se mi hlavou honila jediná otázka. Jestli je v pořádku. Naštěstí byl. Zdravý. To byla ta největší úleva, jakou jsem kdy cítila.
Zatímco lékaři dělali svou práci a já se snažila srovnat s tím, co se stalo, manžel venku zcela ztratil kontrolu. Místo aby se ptal, jestli jsme v pořádku, začal křičet. Vyčítal personálu, že ho nepustili k porodu, obviňoval lékaře ze zanedbání péče a tvrdil, že kdyby se chovali jinak, k operaci by nemuselo dojít. Jeho hlas se prý rozléhal chodbami porodnice a přitahoval pozornost ostatních.
Zdravotníci se mu snažili situaci vysvětlit, ale on neposlouchal. Byl přesvědčený, že mu bylo něco odepřeno a že ho lékaři připravili o zásadní životní moment. Nakonec to došlo tak daleko, že musela zasáhnout ochranka a manžela vyvedla pryč. Já o tom všem v tu chvíli netušila. Dozvěděla jsem se to až později a dlouho jsem tomu nemohla uvěřit.
Když mi miminko přivezli a já ho konečně držela v náručí, měla jsem pocit, že svět se na chvíli zastavil. Byla jsem šťastná máma. Všechen strach se rozpustil v jednom malém okamžiku. Jenže radost brzy vystřídaly smíšené pocity.
Dnes už vím, že porod není o naplnění představ, ale o bezpečí. O tom, že někdy musíte pustit své ego a důvěřovat těm, kteří mají zkušenosti. Manžel se později omlouval a říkal, že jednal ve stresu a měl šílený strach o nás oba. To zaručeně ano, ale ten den mi ukázal, jak křehké jsou naše očekávání a jak důležité je umět ustoupit, když jde o život. Naše dítě je zdravé a to je hlavní, na čem skutečně záleží. Na tu scénu, kterou tehdy ztropil, nikdy nezapomenu.
