Článek
Dali jsme synovi náš dům, věřili jsme, že se o něj bude dobře starat a se svojí rodinou v něm bude šťastný tak, jako my.
Samozřejmě jsme měli rozum a nechali si do smlouvy zapsat věcné břemeno – právní nástroj, který nám měl zajistit možnost v domě pobývat i nadále, alespoň v omezené míře. Mysleli jsme si, že to je rozumný kompromis mezi tím, co dáváme, a tím, co potřebujeme. Bylo nám jasné, že dům přechází právně na syna, ale my přesto chceme mít klíč, mít kde být, mít jistotu domova v dobrém slova smyslu. Vlastníme ještě chalupu na venkově, ale město je město a hlavně na zimu je ve městě pohodlněji.
Pak přišel nečekaný zvrat. Náš syn zemřel, a s ním i část té naší rodinné stability. Místo abychom v domě mohli být, místo abychom měli chvíle na vzpomínání a oporu, stalo se něco, co jsme si nikdy nepředstavovali. Snacha, která nám měla být blízká a sdílet s námi bolest a starost o naše vnoučata, nás z domu doslova vyhodila. Překvapila nás, když jsme byli v lázních, přestěhovala naše věci na chalupu a v domě vyměnila zámky. Do domu jsme se nedostali, telefonicky nám oznámila, že už nás dovnitř nepustí.
Nechápali jsme to. Proč to udělala, když jsme nikdy mezi sebou neměli problémy?Odpovědi jsme hledali, ale nenašli. Snacha tvrdí, že s jejím novým partnerem nás tam „nechtějí“. My jsme ti, kteří cítí bolest nejen z nedávné ztráty, ale i z tohoto odmítnutí.
Cítíme se zrazeni. Přestože máme právní zajištění v podobě věcného břemene, realita je tvrdá. Dokument na papíře něco znamená, ale ne vždy vám zajistí přijetí a úctu. Byli jsme vyhozeni z místa, které je naším domovem, a dostali jsme jasný signál, že naše přítomnost není vítána.
Naše mysl je plná otázek: Kam se poděla vzájemná úcta, láska a respekt? Přes jaké překážky ještě musíme přejít? Ztratili jsme nejen syna, ale i pocit bezpečí a domova?
Ztráta syna je zármutek, se kterým se učíme žít každý den znovu a znovu. Ale žít v nevědomosti, jestli někdy uvidíme naše vnoučata, nebo jestli ještě někdy vkročíme do toho našeho domu, to už je jiná bolest. Přijít o možnost kolem nich být, vidět, jak rostou, je něco, co nikdo, kdo má rodinu, nechce zažít.
Nyní nás čekají soudní tahanice. Nejsme mladí, poslední, co bychom si přáli, jsou složité právní spory, stres a nervy. Přesto chápu, že bez boje o svá práva to nepůjde.
