Článek
Stojím v autě na červené, je poledne, všude kolem ruch města. Využívám tu krátkou pauzu, abych si v zrcátku zkontrolovala rtěnku, uhladila neposlušný pramen vlasů a trochu se usmála na svůj odraz. Je to takový můj malý rituál – vždyť kolikrát jindy během dne si člověk najde chvilku jen pro sebe?
Ze zvědavosti mrknu do zpětného zrcátka. V autě za mnou sedí celkem pohledný muž středního věku, typický „pracovní týden“, košile, kravata, trochu unavený výraz. V tu chvíli ale udělá něco, co mi úplně zkazí náladu. Zcela bezostyšně si strčí prst do nosu a začne se v něm pořádně šťourat. Ne jednou, ale několikrát, jako by hledal poklad!
S hrůzou sleduji, jak si vytáhne „úlovek“ a – světe div se – bez jakéhokoliv zaváhání si ho strčí do pusy. V tu chvíli mi opravdu naskočí husí kůže. Je mi z toho špatně, a přitom se nemůžu odtrhnout. Připadám si jako při sledování nějaké bizarní reality show, kde hlavní aktér vůbec nevnímá, že je na očích ostatním.
Freepik.com- funny-bearded-man-picking-his-nose-black-background-young-guy-black-polo-neck-sweater-stupid-foolish-man
Možná si říkáte, že je to jen drobnost. Ale podobné zlozvyky jsou ve společnosti mnohem rozšířenější, než bychom si chtěli připustit. Dloubání v nose na veřejnosti je jedním z nejčastějších, přestože je považováno za velmi nevhodné a nehygienické chování. Proč to lidé dělají právě tehdy, když jsou nejvíc na očích? Proč si nedokážou odpustit podobné chování, když vědí, že je mohou ostatní vidět?
Jedním z vysvětlení je, že auto vnímáme jako svůj osobní prostor. Máme pocit, že jsme chráněni před pohledy okolí, a proto si dovolíme věci, které bychom si na veřejnosti nikdy nedovolili. Dalším důvodem je prostá lidská potřeba – nos nás svědí, něco nás tlačí, a tak prostě sáhneme prstem dovnitř, aniž bychom přemýšleli o důsledcích. Problém nastává ve chvíli, kdy se z toho stane zvyk, který už ani nevnímáme. Dloubání v nose je zlozvyk, který si mnozí nesou už od dětství. Děti to dělají zcela bez zábran, dospělí by však měli mít dostatek sebekontroly, aby podobné chování ovládli, zvlášť na veřejnosti…
Zatímco já a většina žen využíváme čas na křižovatce k rychlé úpravě vzhledu – přimalujeme rty, zkontrolujeme řasenku, srovnáme vlasy – muži často řeší tyto „technické“ záležitosti. A bohužel, jak jsem se přesvědčila, pro některé z nich je to právě ono šťourání v nose. Neříkám, že to dělají všichni, ale tenhle zážitek mi zůstane v hlavě ještě dlouho.
Ten pohled byl natolik autentický, že mi připomněl, jak moc se lidé liší ve vnímání soukromí. Některé věci prostě nechceme vidět – a přesto je občas zahlédneme právě v těch nejbanálnějších situacích, jako je čekání na křižovatce. Příště si raději budu všímat jen své rtěnky a doufat, že v zrcátku už podobný „výjev“ neuvidím.
Veřejné dloubání v nose je v naší kultuře považováno za tabu. Je to něco, co se prostě nedělá. Přesto se s tím setkáváme dnes a denně – v autě, v tramvaji, na zastávce, dokonce i v práci. Proč si tedy lidé nedokáží odpustit tento zlozvyk, když vědí, že je to nechutné a společensky nepřijatelné?
