Článek
Už při dosednutí mi bylo jasné, že tohle křeslo má za sebou bohatší večer než já před sebou. Nešlo o drobný pocit nejistoty, spíš o zvláštní zavlnění, jako když se člověk posadí na starou židli u babičky na chalupě a neví, jestli to ještě vydrží. Řekla jsem si, že přeháním. Divadlo přece není nádražní čekárna a sedadla tu musejí něco vydržet.
Jenže sotva se zhasla světla a na jevišti zazněla první replika, křeslo se znovu pohnulo. Ne nenápadně. Bylo to slyšet. Takové tiché lupnutí, které slyší hlavně ten, kdo na něm sedí. Zkoušela jsem se narovnat, posunout, dýchat opatrně. Najednou jsem byla víc soustředěná na vlastní rovnováhu než na děj před sebou.
Když se technika hlásí o slovo
První oprava přišla rychle. Sotva deset minut po začátku představení. Uličkou se připlížil technik, klekl si ke mně a s výrazem, že to má pod kontrolou, začal cosi utahovat. Publikum to zaregistrovalo. Herci to zaregistrovali. Já jsem zrudla a měla pocit, že jsem se stala součástí inscenace, o kterou nikdo nestál.
Po opravě jsem se posadila znovu. Opatrně. Pomaloučku. Několik minut to vypadalo nadějně. Dokonce jsem se na chvíli nechala vtáhnout do příběhu. Jenže pak přišlo další povolení. Tentokrát výraznější. Sedák se nepatrně propadl a já měla pocit, že se s každým nádechem posouvám blíž k podlaze. Znovu světélko, znovu technik, znovu šepot v hledišti.
Zápletka, kterou nikdo nečekal
Druhá oprava už nebyla tak diskrétní. Musela jsem vstát. Křeslo zaskřípalo a v sále to zašumělo. Lidé kolem mě se snažili nedívat, ale bylo jasné, že si tenhle moment zapamatují víc než monolog hlavní postavy. V tu chvíli mi došlo, že klidný kulturní večer se definitivně rozpadl.
Začala jsem počítat, kolik času zbývá do přestávky. Ne proto, že bych se nudila. Ale proto, že jsem si přála pevnou oporu pod sebou. Každé další pohnutí křesla mě vytrhlo z děje. Herci se snažili, hráli naplno, ale moje pozornost byla jinde. V hlavě jsem řešila, jestli se třetí oprava ještě dá zvládnout nenápadně.
Když se opravuje potřetí
Nedala se zvládnout. Při třetím povolení už bylo jasné, že tohle není drobná závada. Technik přišel znovu, tentokrát s kolegou. Na okamžik se zastavilo dění na jevišti. Pauza nebyla plánovaná. Byla nutná. A já jsem seděla uprostřed toho všeho a přála si být neviditelná.
Po třetí opravě mi nabídli jiné místo. Přesunula jsem se, děkovala, omlouvala se, i když jsem neměla za co. V novém křesle bylo pevno a ticho. Ale pocit, že jsem něco pokazila, se mě držel až do konce večera. Zážitek se už nepodařilo slepit zpátky.
Co zůstane, když světla zhasnou
Cestou domů jsem přemýšlela, jak málo někdy stačí, aby se hezký plán rozpadl. Jedno povolené křeslo, pár minut nečekané pozornosti a celý večer se posune jinam, než měl. Neodnesla jsem si silný kulturní dojem, ale historku, kterou budu vyprávět dál.
Divadlo mám pořád ráda. Kvůli lidem, kteří na jevišti dávají kus sebe. Jen bych příště ocenila, kdyby technika zůstala tam, kde má. V zákulisí. A křesla držela tak pevně, aby se divák mohl opřít a neřešit nic jiného než příběh před sebou.
