Článek
Chtěli jsme vyzkoušet něco nového, a tak padla volba na karavan. Jenže už první den nám došlo, že to nebude romantika na čtyřech kolech, ale spíš zkouška nervů. A největší komplikací nebylo počasí ani úzké horské cesty. Byla to tchyně.
Manžel přišel s nápadem, že pojedeme všichni spolu. Prý bude veselo, prý to utuží rodinné vztahy. V duchu jsem měla pochybnosti, ale nechtěla jsem být ta, která kazí plány. Přesvědčovala jsem sama sebe, že možná přeháním a že společná dovolená může být i hezká. Jenže hned při nástupu do karavanu jsem pochopila, že tahle cesta bude mít jiný rozměr. Tchyně si zabrala nejlepší místo u stolu, manžel pokrčil rameny a já si v koutku potichu povzdychla.
První kilometry byly snesitelné. Všichni jsme se smáli, poslouchali rádio a já si říkala, že to snad půjde. Ale jakmile jsme zastavili na první pumpě, začalo to. Tchyně si stěžovala, že je jí horko, že je sedačka tvrdá, že káva je drahá. Do všeho mluvila, radila, jak máme jet a kde máme zastavit. Manžel se tvářil, že neslyší, ale mně už tehdy docházela trpělivost. Bylo to, jako kdybychom cestovali s navigací, která neustále protestuje.
Když jsme dorazili k jezeru, kde jsme chtěli přespat, situace vygradovala. Karavan je malý prostor a žádný kout v něm neposkytuje soukromí. Tchyně neustále něco hledala, přerovnávala naše věci, a když jsem si chtěla na chvíli lehnout, otevřela dveře s tím, že potřebuje najít svetr. Večer se posadila k nám do postele, protože prý na té její není pohodlí, a začala vyprávět historky z mládí. Já měla pocit, že jsme uvězněni v plechové krabici, ze které není úniku.
Nejhorší okamžik přišel v noci. Karavan stál kousek od vody a do ticha se ozývalo jen šplouchání vln. Já konečně usínala, když se tchyně rozhodla, že musí otevřít všechna okna, protože je dusno. Do karavanu se nahrnula hejna komárů a naše romantická noc se změnila v grotesku s plácáním a brumláním. Manžel se tvářil provinile, já zoufale a tchyně byla přesvědčená, že bez jejího zásahu bychom se udusili.
Ráno jsem se podívala na manžela a bez jediného slova jsme věděli, že tohle není náš styl dovolené. Někdo možná na společné cestování s rodiči vzpomíná s nostalgií, ale my jsme se shodli, že rodinné vztahy budeme utužovat jinde než v karavanu. Ta zkušenost nám ukázala, že i dobrý nápad může v praxi narazit, když se srazí různé povahy na malém prostoru.
Dodnes se smějeme, když někdo vysloví slovo karavan. Nám se v tu chvíli vybaví přetékající kufry, komáři, kteří nás žrali do krve, a tchyně, která vládla prostoru jako generál. Ačkoliv to tehdy bylo náročné, dneska v tom vidíme příběh, který se stal součástí našich rodinných vzpomínek. Jen už víme, že až příště přijde řeč na dovolenou, odpověď bude jednoduchá. Karavan? Jedině bez tchyně.
