Článek
Jenže já jsem se domů vracela s pocitem trapnosti, který bych nejraději nechala zarytý v písku hotelové pláže. A nejhorší na tom bylo, že hlavní roli v celé té ostudě sehrála moje tchyně.
Byla to její první dovolená u moře. Měsíce dopředu si plánovala, co si sbalí, jak si užije promenádu, kde nebude muset myslet na vaření ani na nádobí. Můj muž se těšil, že jí dopřejeme zážitek, já jsem byla spíš opatrná. Znala jsem její povahu – vždycky chtěla být středem pozornosti a nikdy si nenechala nic vysvětlit. „Já vím, já jsem to zažila,“ byla její oblíbená věta. Jenže to, co se stalo třetí večer pobytu, by mě nenapadlo ani v nejhorším snu.
Hotel pořádal každý večer program. Ten den bylo na řadě karaoke. Sotva moderátor vyzval první dobrovolníky, už stála u pódia. Mikrofon v ruce, úsměv od ucha k uchu, výraz vítězky. První tóny jí utekly do všech stran a lidé v sále nejdřív ztuhli, pak se začali pochechtávat. Ona ale byla ve svém živlu – kroužila mezi stoly, ukazovala na cizí hosty a snažila se je vtáhnout do svého vystoupení. Když odmítli, mávla rukou, že se neumějí bavit.
Po první písni to mohlo skončit. Jenže ona si vynutila ještě jednu. Moderátor se snažil decentně ztlumit její nadšení, ale ona mávla, že rozjede celý sál. Druhá píseň byla ještě horší. Tchyně zpívala lidem do obličejů, objímala cizí muže a jednoho dokonce políbila na tvář – zrovna když vedle něj seděla jeho žena. Vzduch v místnosti zhoustl a já se chtěla propadnout pod stůl. Manžel rudl, předstíral, že k nám nepatří, a já jsem věděla, že už je pozdě něco zachraňovat.
Když se konečně uklonila, sál zatleskal. Nebyl to ale potlesk uznání, spíš úleva, že už je po všem. Tchyně si to vyložila po svém – celou cestu k našemu stolu zářila, jako by vyhrála talentovou soutěž. Ještě nad sklenicí vína nám vysvětlovala, že lidé potřebují trochu odvázat. Já ale viděla jen rozpaky a úšklebky. Druhý den u snídaně na ni ukazovaly dvě mladší turistky a něco si šeptaly. Ona byla spokojená, já se znovu styděla.
Od té chvíle jsem se večerním programům vyhýbala. Raději jsem vymýšlela procházky po pláži nebo výlety do města. Přesto se tchyně během pobytu ještě několikrát připomněla – hlasitými komentáři u bazénu nebo tím, že se bezohledně tlačila v jídelně. Tehdy jsem pochopila, že věk sice přináší zkušenosti, ale často také ubírá zábrany. Člověk už necítí potřebu kontrolovat se, protože má pocit, že ví nejlíp, jak se má žít. Jenže pro okolí to někdy znamená čistou ostudu.
Dodnes si vybavuju její spokojený úsměv, zatímco já se propadala studem. A i když uběhlo několik měsíců, vím, že na dovolenou s tchyní už nikdy nepojedu. Možná je to kruté, možná sobecké, ale pochopila jsem, že odpočinek má pro mě větší cenu než další trapná historka. Přesto jsem si odnesla malé poznání – stáří není jen klid a moudrost, je to i odvaha být sám sebou. A někdy to bolí víc ty kolem, než toho, kdo se baví.
