Článek
Představovala jsem si klidné ranní procházky po pláži, čtení knížky u bazénu a romantické večeře s manželem. Po patnácti letech manželství a výchově dvou dnes už téměř dospělých dětí jsme si s Danem řekli, že si zasloužíme opravdovou dovolenou. Jen my dva, bez starostí, bez organizování, jen relaxace a pohoda. Vybrali jsme si krásný resort v Marsa Alam, zaplatili nemalou částku a těšili se na deset dní v ráji. Dovolená v Egyptě, pětihvězdičkový hotel, Rudé moře a korálové útesy. Měl to být ten vysněný odpočinek. Týden bez práce, bez povinností, bez stresu a starostí. Jen my, moře, slunce a klid.
Ale ráj to tedy rozhodně nebyl. Hned první den po příjezdu jsem pochopila, že jsme udělali zásadní chybu. Náš hotel nebyl označený jako „Adults only“, což by mě dřív ani nenapadlo řešit. Jenže teď vím, že je to ta nejdůležitější informace při výběru dovolené. Jaká to byla naivita! Myslela jsem si, že pět hvězdiček znamená luxus a klid. Recepční nám s úsměvem popřál hezký pobyt a předal nám klíč od pokoje s výhledem na moře. Ten výhled byl opravdu nádherný, to musím uznat.
Sotva jsme se ubytovali a vyšli k bazénu, udeřila mě do uší směsice dětských výkřiků. Celý bazénový komplex byl plný dětí všech věkových kategorií, které skákaly do vody, stříkaly na okolní lehátka a křičely jako o život. Přitom jejich rodiče, převážně německé a ruské páry, leželi opodál na lehátkách, popíjeli koktejly a tvářili se, jako by se jich to netýkalo.
„To bude jen u dětského bazénu, pojďme se přesunout jinam,“ řekl optimisticky Dan. Jenže „jinam“ neexistovalo. V celém areálu nebyl jediný bazén určený pouze pro dospělé. A i kdyby byl, připadala bych si jako naprostý mrzout, kdybych vyžadovala klid na své dovolené.
Druhý den ráno nás v osm hodin probudil dunivý rytmus. „Co to je?“ ptala jsem se rozespale. Dan vykoukl z balkonu a suše konstatoval: „Aqua aerobik. A vypadá to, že přímo pod naším balkonem.“ Sjela jsem pohledem dolů a uviděla skupinu nadšených německých maminek s dětmi, jak poskakují v bazénu za hlasitého povzbuzování animátora s mikrofonem.
Snídaně byla další kapitola sama pro sebe. Restaurace připomínala školní jídelnu v době největšího náporu. Děti pobíhaly mezi stoly, křičely jeden přes druhého, některé i plakaly. Jedna holčička, mohlo jí být tak pět, přímo u našeho stolu převrhla džus a její matka jen pokrčila rameny s tím, že „to přece uklidí personál“.
Odpoledne jsme zkusili únik na pláž. Ta byla poměrně rozlehlá, takže jsme doufali, že najdeme klidné místo. Jenže to byl právě čas, kdy animátoři organizovali soutěže pro děti. Hlasitá hudba duněla z reproduktorů a děti soutěžily v hledání pokladu, což zahrnovalo divoké pobíhání, křik a kopání v písku. Přímo před naším lehátkem proběhl asi desetiletý chlapec, který při tom kopl písek přímo na můj ručník a do mého nápoje. Jeho otec, sedící o kus dál, se jen zasmál a něco německy zavolal, zřejmě ve smyslu „to je přece jen hra“.
Večery nebyly o nic lepší. Místo klidné večeře při svíčkách jsme seděli v restauraci plné rodin s dětmi. U vedlejšího stolu seděla německá rodina se třemi dětmi, z nichž to nejmenší neustále plakalo, zatímco ty starší se honily kolem stolů. Jejich rodiče je napomínali jen velmi sporadicky a s minimálním účinkem.
Po večeři následoval „dětský disco večer“ v hlavním baru, který trval do deseti hodin. To znamenalo, že jediné místo, kde se dalo v klidu posedět, byla naše balkonová terasa. Tam jsme s Danem trávili většinu večerů, zatímco jsme zdola poslouchali dětské písničky a výskot. Třetí den jsme to vzdali. Už jsme se ani nepokoušeli odpočívat u bazénu. Místo toho jsme si koupili výlet lodí na otevřené moře, kde jsme konečně našli trochu klidu. Potápění mezi korálovými útesy bylo nádherné a ten den byl jediným únikem před cizími dětmi.
Když jsme po návratu domů vyprávěli o naší „luxusní“ dovolené přátelům, kamarádka Lenka se zasmála. „Proto my jezdíme jen do adults only hotelů. Od té doby, co děti odrostly, si nemůžu představit dovolenou jinak.“
A má naprostou pravdu. Bylo by ode mě pokrytecké tvrdit, že nemám ráda děti. Mám, včetně těch našich. Ale na dovolené, za kterou zaplatíte majlant, chcete přece jen trochu klidu a pohody. Nechci, aby mi někdo cákal do drinku, křičel u snídaně nebo mě budil v osm ráno.
Příště už budu chytřejší. Žádné „family friendly“ hotely, žádné animační programy, žádný nekonečný dětský křik. Jen hotel s nápisem „Adults only“, lehátko u bazénu, kniha a naprostý klid. To je dovolená, kterou si po roku práce opravdu zasloužím.
