Článek
S manželem Jiřím jsme právě odešli do důchodu a najednou přišel do našeho života malý človíček, pro kterého jsme se stali nejdůležitějšími lidmi hned po jeho rodičích. Dcera Jana byla ráda, že může občas na pár hodin odběhnout a my jsme byli v sedmém nebi, že se můžeme o vnuka starat.
Ti první dva roky byly jako sen. Adámek rostl a my s ním. Sbírali jsme kaštany v parku, krmili kachny u rybníka, četli jsme mu pohádky a pamatuji si, že když mu bylo asi rok a půl, tak už uměl pozdravit a ukázat, jak je veliký. Manžel ho vždycky v sobotu ráno bral na procházku do cukrárny a já jsem jim pak vyčítala, že se vrátili celí ulepení od čokolády. Ale smála jsem se u toho, protože ta radost v Adámkových očích byla k nezaplacení.
„Babi, pustíme si pohádku?“ ptal se mě pokaždé, když přišel k nám na návštěvu. A já jsem nikdy nemohla říct ne. Sedávali jsme spolu na gauči zabaleni do deky, i když venku bylo třicet stupňů. Byl to náš rituál. Jiří si vždycky dělal legraci, že jsme jako dvě kuřata v hnízdě. A měl pravdu.
Jenže pak Jana oznámila, že čeká druhé dítě. Byli jsme šťastní, samozřejmě. Další vnouče, co víc si můžeme přát? Adámkovi byly v té době čtyři roky. Rozuměl tomu, že bude mít brášku a zdálo se, že se těší. Malý Tomášek se narodil v prosinci, byl to vánoční dárek pro celou rodinu. Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsme ho poprvé viděli. Byl tak drobounký a křehký, že jsem se ho skoro bála pochovat.
Potíž nastala, když Jana potřebovala naši pomoc. Logicky – miminko potřebovalo více péče než čtyřletý Adámek. Vnoučata jsme milovali oba stejně, to bych přísahala na cokoliv, ale čas je neúprosný a hodin ve dni je jen dvacet čtyři. Nebylo možné se věnovat Adámkovi stejně jako předtím a zároveň pomáhat s miminkem.
První náznaky problémů jsem začala vnímat asi půl roku po Tomáškově narození. Adámek odmítal jít k nám na návštěvu. „Nechci k babičce, ona se pořád stará jen o Tomáška,“ řekl prý Janě. To mě zasáhlo jako nůž do srdce. Bylo to pravda? Dávala jsem přednost Tomáškovi? Ne, určitě ne. Jen jsem… potřebovala dělat to, co bylo potřeba.
Jednou, když Adámek přece jen přišel, si chtěl pustit pohádku jako za starých časů. Jenže Tomášek zrovna plakal v postýlce a já jsem musela jít za ním. „Babi, slíbilas mi to,“ řekl Adámek tiše, když jsem vstávala z gauče. „Zlatíčko, jen na chviličku, musím zkontrolovat Tomáška a hned jsem zpátky,“ slíbila jsem. Ale Tomášek dlouho neusnul a když jsem se vrátila, Adámek už seděl u stolu a kreslil si. Odmítl se dívat na pohádku. „Už nechci,“ řekl a ani se na mě nepodíval.
To tiché odmítnutí a lhostejnost mě bolely víc než jakýkoliv vztek nebo pláč. Adámek se naučil skrývat své zklamání a to bylo to nejhorší. Čtyřleté dítě by mělo křičet a plakat, když je mu ukřivděno, ne tiše přijmout, že už není na prvním místě.
S manželem jsme o tom mluvili dlouho do noci. Cítili jsme, že se vzdalujeme našemu prvnímu vnoučkovi, a nevěděli jsme, jak to napravit. Snažili jsme se vymyslet aktivity, které bychom mohli dělat jen s Adámkem – vzít ho do kina na film, který je pro Tomáška ještě moc hlasitý, nebo do zoo, kde by musel kočárek překonávat všechny ty kopce a schody. Ale Jana neměla vždy čas ho k nám přivézt mimo dny, kdy měla práci, a to pak přivezla oba chlapce.
Minulý týden přišel zlom. Adámek měl narozeniny a my jsme mu koupili velké lego. Byla jsem nervózní, když jsme mu předávali dárek, ale jeho oči se rozzářily, když viděl krabici. Tomášek byl zrovna po obědě unavený a spal ve své postýlce. „Stavíš se mnou, babi?“ zeptal se Adámek a já jsem kývla s radostí v srdci.
Strávili jsme dvě hodiny na koberci a postavili jsme policejní stanici. Celou tu dobu jsme si povídali, smáli se a já jsem cítila, jak se naše pouto znovu utužuje. Když Tomášek začal plakat, Jiří vstal a řekl: „Já se o něj postarám, vy dva si stavte dál.“
Ta malá věta a pohled vděčnosti v Adámkových očích mi ukázaly cestu vpřed. Musíme najít rovnováhu. Oba chlapci nás potřebují, každý jiným způsobem. A my musíme být dost chytří, abychom to dokázali. Adámek nás stále potřebuje, jen jinak než Tomášek. A já udělám všechno pro to, aby nikdy nezapomněl, že i když se naše rodina rozrostla, naše láska k němu zůstala stejně silná jako první den.
