Článek
EET se vrací do hry, ale ne pro všechny stejně. A právě v těch výjimkách je dnes schovaný zajímavý příběh českého podnikání. Elektronická evidence tržeb má znovu dopadnout na stovky tisíc lidí. Odhady mluví zhruba o šesti stech tisících podnikatelů, kteří přijímají platby v přímém kontaktu se zákazníkem. Tedy klasické hotovosti, karty u pultu, peníze z ruky do ruky. Jenže realita není černobílá. Stejně jako v minulosti existují profese a situace, kterých se povinnost evidovat tržby týkat nebude.
Když se člověk začte do seznamu výjimek, je to vlastně malá mapa české ekonomiky. EET se netýká například bank, pojišťoven, investičních společností nebo penzijních fondů. Mimo systém zůstávají i některé specifické služby, třeba osobní železniční doprava, obchodní letecká doprava nebo poštovní služby. A pak jsou tu drobné, ale o to zajímavější detaily. Třeba prodej sladkovodních ryb mezi osmnáctým a čtyřiadvacátým prosincem, pokud se v provozovně v tu dobu nedělá nic jiného. Vánoční kapři tak zůstávají trochu mimo hlavní proud digitalizace.
Specifickou skupinou jsou podnikatelé se zdravotním znevýhodněním. Lidé s přiznaným průkazem ZTP nebo ZTP/P z důvodu úplné či praktické nevidomosti nebo těžké hluchoslepoty evidenci řešit nemusí, pokud podnikají sami a bez zaměstnanců, případně jen s osobami ve stejném postavení. Je to jedno z mála míst v zákoně, kde je cítit snaha zohlednit reálný život a jeho limity.
Zajímavý příběh se ale odehrává kolem takzvaného režimu EET OFF. Ten je určený části osob samostatně výdělečně činných, které fungují v prvním pásmu paušální daně. Aby se podnikatel do tohoto režimu dostal, musí mít roční příjmy do jednoho milionu korun a zároveň si připlatit. Měsíční paušální daň se v tomto případě navyšuje o další částku, což znamená, že pohodlí bez evidence něco stojí.
Režim je během roku neměnný. Pokud někdo překročí stanovený limit příjmů, nedojde k okamžitému přepnutí do klasického režimu. Povinnost evidovat tržby vznikne až od následujícího roku, ale rozdíl je třeba doplatit. Je to kompromis mezi kontrolou a určitou stabilitou pro malé podnikatele, kteří chtějí mít předvídatelné podmínky.
Otázkou zůstává, jak budou úřady hlídat, že se podnikatel skutečně vejde do milionového limitu, když své tržby elektronicky neeviduje. Kontrola má probíhat analyticky. Úřady budou porovnávat příjmy s podobnými subjekty ve stejném oboru a regionu. Od doby zavedení více pásem paušální daně navíc musí podnikatelé vést záznamy o příjmech, aby byli schopni doložit, do jakého pásma patří. Pokud čísla nebudou sedět, může přijít prověrka.
Samotná paušální daň má své podmínky. Využít ji mohou jen ti, jejichž příjmy nepřesáhnou dva miliony korun ročně, pro možnost vyhnout se EET je však zásadní hranice jednoho milionu. Paušální režim není určen plátcům DPH ani těm, kteří mají registrační povinnost k DPH, s výjimkou identifikované osoby. Podnikatel také nesmí být v insolvenci, nesmí být společníkem veřejné obchodní společnosti ani komplementářem komanditní společnosti a nesmí mít příjmy ze závislé činnosti, kromě těch zdaněných srážkou.
Aby mohl někdo režim EET OFF skutečně využít, nestačí jen splnit podmínky. Je nutné se přihlásit, a to do desátého dne příslušného zdaňovacího období, případně při vstupu do paušálního režimu nebo při změně jeho pásma. Pokud podnikatel činnost přeruší a ve stejném roce ji znovu zahájí, režim se znovu aktivuje od prvního dne měsíce, kdy začal znovu podnikat.
Celé téma EET dnes působí méně ideologicky než při prvním zavedení. Místo velkých emocí se řeší hlavně praktické otázky. Kdo musí evidovat, kdo nemusí a za jakých podmínek. Pro někoho je to další administrativní povinnost, pro jiného příležitost zjednodušit si podnikání za cenu vyšší paušální platby.
Nakonec nejde jen o technickou povinnost. Jde o to, jak nastavit pravidla tak, aby byla spravedlivá a zároveň únosná pro malé podnikatele, kteří často fungují na hraně možností. A právě v těch drobných výjimkách a speciálních režimech se ukazuje, že zákon není jen souborem paragrafů, ale i pokusem reagovat na různorodý svět českého podnikání.
