Článek
K lékaři ji začal vozit vlastně náhodou
Věra bydlela ve stejném domě jako Libor téměř dvacet let. Nebyli přátelé, kteří by spolu trávili večery nebo jezdili na výlety, spíš se znali tak, jak se znají lidé ze sousedství. Pozdravili se na chodbě, občas prohodili pár slov před domem a Libor jí někdy pomohl odnést těžší nákup. Když Věře před několika lety zemřel manžel, zůstala v bytě sama. Dcera bydlela skoro dvě hodiny cesty autem a přijížděla podle možností, zpravidla jednou za několik týdnů. Věra ale patřila k ženám, které nerady říkají, že něco nezvládají. Na nákup chodila pomalu s taškou na kolečkách a k lékaři jezdila autobusem, i když jí cesta s několika přestupy začínala dělat problém.
Jednou ji Libor potkal před domem právě ve chvíli, kdy mířila na zastávku. Měla hůl, kabelku přehozenou přes rameno a v ruce složku s lékařskými zprávami. Když zjistil, že jede do nemocnice, nabídl jí odvoz. O dva týdny později ji vezl znovu a postupně se z toho stalo něco, co už ani jeden z nich příliš neřešil. Věra mu vždycky několik dní dopředu zazvonila u dveří a zeptala se, zda má dopoledne čas. „Nechtěla jsem ho otravovat. Vždycky jsem mu říkala, že když nemůže, pojedu autobusem. Jenže pro mě už byly ty přestupy čím dál horší,“ přiznávala později. Libor peníze za benzín odmítal a Věra mu za to občas nechala před dveřmi krabičku buchet nebo sklenici domácí marmelády.
U banky ho požádala, aby na ni počkal
Jedno úterní dopoledne se vraceli z kontroly na ortopedii. Věra byla unavená a Libor předpokládal, že pojedou rovnou domů. Kousek před jejich čtvrtí se ale ozvala, zda by mohl ještě na chvíli zastavit u banky. Pobočka byla jen několik ulic od jejich trasy, a tak nad tím nepřemýšlel. Věra vystoupila a požádala ho, aby na ni počkal. Vrátila se asi za dvacet minut a kabelku držela pevně přitisknutou k tělu. Libor se jí zeptal, zda je všechno v pořádku, protože působila nervózněji než obvykle. Odpověděla jen, že potřebovala vyřídit něco, co dlouho odkládala.
Teprve před domem se zmínila, že vybrala třicet tisíc korun. Libor zbystřil. V posledních měsících několikrát slyšel o podvodech zaměřených na seniory a napadlo ho, zda Věru někdo netlačí k tomu, aby někam poslala nebo předala peníze. Nechtěl ji vyslýchat, ale opatrně se zeptal, jestli peníze někomu nedává. Věra se nejprve urazila. „Já ještě vím, co dělám. Nikdo mi nevolal a nikomu nic neposílám. Potřebuju ty peníze na něco doma,“ odpověděla. Libor už dál nenaléhal. O dva dny později ho ale překvapila znovu. Zazvonila u něj a zeptala se, zda by ji mohl odvézt do obchodu s koupelnovým vybavením.
Ve vaně už se několik měsíců nekoupala
Teprve tehdy mu Věra řekla, co se snaží vyřešit. Ve starém bytě měla hlubokou vanu, do které se po zhoršení problémů s kyčlí téměř nedokázala bezpečně dostat. Několik měsíců se koupala jen velmi provizorně u umyvadla a pomocí malé stoličky. Jednou při vystupování z vany uklouzla, naštěstí se zachytila o okraj a nic vážného se jí nestalo. Od té chvíle z ní měla strach. Nikomu o tom neřekla, dokonce ani své dceři.
„Bylo mi trapné přiznat, že se bojím vlastní koupelny. Člověk celý život všechno dělá sám a pak najednou řeší, jestli dokáže přelézt vanu. Já jsem nechtěla, aby ze mě někdo hned dělal nesoběstačnou ženskou,“ vysvětlovala. Peníze z banky chtěla použít jako část úspor na jednoduchou úpravu koupelny. Neplánovala žádný luxus. Chtěla odstranit vanu, pořídit nízký sprchový kout, madlo a sedátko. Řemeslníka už měla doporučeného od známé, jenže sama si netroufala objíždět prodejny, měřit vybavení a domlouvat dopravu.
Libor jí původně slíbil jen cestu do obchodu. Nakonec s ní strávil skoro celé dopoledne. Kontroloval rozměry sprchové vaničky, pomohl jí vybrat madlo a doma pak ještě jednou přeměřil dveře. Věra všechno poctivě zapisovala do malého notýsku a několikrát přepočítávala, kolik může utratit. Tehdy Libor pochopil, že ona zastávka u banky nebyla začátkem žádného problému. Byla spíš prvním okamžikem, kdy si Věra připustila, že už některé věci sama nezvládne.
Dcera chtěla, aby se přestěhovala blíž k ní
Když se o plánované opravě dozvěděla Věřina dcera, nejprve z ní nadšená nebyla. Už delší dobu matce navrhovala, aby byt prodala a přestěhovala se někam blíž k ní, případně do menšího bezbariérového bytu. Z jejího pohledu to dávalo smysl. Věra však svůj domov opustit nechtěla. Znala v okolí lékárnici, prodavačku v malém obchodě, sousedy i cestu do parku. V bytě měla věci po manželovi a balkon, na kterém každé léto pěstovala muškáty.
„Já vím, že to dcera myslí dobře. Jenže já nechci odejít jen proto, že už nevlezu do vany. Když si můžu upravit koupelnu a ještě tady nějaký čas normálně žít, chci to zkusit,“ říkala Věra. Libor se do jejich rodinného rozhodování nemíchal. Pomohl jen s tím, co slíbil. Když začali řemeslníci, několikrát Věře přinesl oběd, odnesl suť, která zůstala v předsíni, a jeden večer jí přišel zkontrolovat uvolněnou zásuvku. O několik týdnů později byla koupelna hotová.
Od té doby už Věra o pomoc řekne dřív
Věra si první sprchu v nové koupelně pamatovala lépe než některé návštěvy lékaře. Nemusela nikam vysoko stoupat, vedle sprchy měla pevné madlo a mohla si sednout. Pro někoho maličkost, pro ni věc, kvůli které se doma přestala bát běžného večera. Když pak Liborovi nesla jako poděkování koláč, znovu mu připomněla jejich cestu do banky. „Ty sis tehdy určitě myslel, že jsem naletěla nějakému podvodníkovi. A já jsem se přitom jen bála říct, že už se neumím pořádně vykoupat,“ smála se.
Od té doby se mezi nimi vlastně nic zásadního nezměnilo. Libor ji dál občas vozí k lékaři a Věra mu stále nechává před dveřmi buchty, přestože jí říká, že nemusí. Změnila se jen jedna věc. Když potřebuje vyměnit žárovku vysoko nad kuchyňskou linkou, odvézt těžší balík nebo něco přivézt z obchodu, už se několik týdnů nerozhoduje, jestli si může dovolit někoho požádat. Prostě zazvoní. Zastávka u banky totiž nakonec nebyla důležitá kvůli třiceti tisícům korun. Věra si při ní poprvé dovolila připustit, že přijmout pomoc ještě neznamená vzdát se vlastní samostatnosti.
