Článek
Seděly jsme v kavárně, naproti sobě, jako tolikrát předtím. A ona se najednou dívala jinak. Oči měla klidné, ale ruce se jí trochu třásly. Nevěděla jsem, že se mi v tu chvíli začne rozpadat život.
Jmenuje se Petra. Znaly jsme se od střední. Prošly jsme si rozchody, státnicemi, prvními nájmy, svatbami, dětmi. Byla to ta kamarádka, co vám přijede pohlídat miminko, když máte horečku. Ta, která vám nahlas čte zprávy od bývalého, aby vám je pomohla rozklíčovat. Byly jsme srostlé. Taková ta ženská symbióza, co vypadá, že vydrží všechno. Jenže nevydržela.
Začalo to nenápadně. Manžel býval poslední měsíce zvláštně mlčenlivý, ale vysvětlovala jsem si to prací. Petra mi najednou občas zmizela z radarů. Neozývala se jako dřív, ale to se občas stává, říkala jsem si. Každý má své tempo, starosti. Jednou jsem ji chtěla překvapit, zašla jsem neohlášeně k ní. Byla pryč. Její sousedka mi pak mezi řečí zmínila, že ji už párkrát viděla s nějakým chlapem. Smála jsem se. Petra? Ta nemá ani čas na sebe, natož na rande. A navíc… vždycky říkala, že už nikdy žádného chlapa nechce.
A pak mi to řekla. V té kavárně, mezi latté a zázvorovým čajem. „Já a Lukáš si občas píšeme. Nejdřív jen tak. Ale nějak… se to změnilo.“ Chvíli jsem jen zírala. Čekala jsem, že se zasměje. Že řekne, že je to blbý vtip. Ale ona mě dál pozorovala tím klidným pohledem, jako by chtěla, abych jí odpustila ještě dřív, než pochopím, co se vlastně stalo. Zmohla jsem se jen na: „Proč mi to říkáš?“ A ona pokrčila rameny. „Protože to ty jsi moje nejbližší. A nechci ti lhát.“ V tu chvíli jsem měla chuť jí jednu vrazit. Ale místo toho jsem vstala, popadla tašku a odešla. Jako ve filmu. Jenže tenhle film neměl scénář.
Doma seděl Lukáš u počítače. Když jsem mu to řekla, zbledl. Nezapíral. Prý to nebylo nic fyzického. Jen zprávy. Psaní. Emoce. Tajemství. Všechno to, co jsme dřív měli spolu. Teď to měl s ní. Prý mu rozuměla. Prý ho chápala líp než já. Možná i líp než on sám sebe. Zvláštní bylo, že jsem neplakala. Necítila jsem vztek. Spíš jsem v sobě měla prázdno. Jakoby mi někdo vymazal barvy z plátna, na kterém jsem si pečlivě malovala svůj život.
Nechala jsem ho. Ne hned. Ale po pár týdnech jsem to už nedala. Ani kvůli dětem, ani kvůli vzpomínkám. A nechala jsem i Petru. Neudělala jsem scénu. Nešla jsem jí vynadat. Jen jsem se odmlčela. Protože některé věci se nedají spravit. A ani se o to nemá pokoušet.
Dnes je to skoro rok. Občas je potkám spolu. Drží se za ruce. Vypadají šťastně. Nechávám je být. Ne protože bych odpustila. Ale protože už nemám sílu držet v sobě bolest. Něco takového vás změní. Naučí vás, že i ti nejbližší vás můžou zradit způsobem, který si nepředstavíte, dokud se nestane. A že ne každý, kdo vás zná nejlíp, vás i nejvíc miluje.
Jednou mi někdo řekl, že věrnost není o tom, co člověk cítí. Ale o tom, co si z toho cítění vybere. Petra i Lukáš si vybrali jeden druhého. Já si vybrala sebe. A i když to pořád občas bolí, vím, že ten výběr byl správný. Protože některé věci se sice nevrátí, ale vy se přesto můžete znovu najít. A to je možná to největší vítězství.
