Článek
V tu chvíli mi ho bylo líto. Slíbil jsem, že se podíváme na jeho finance, jestli bych mu mohl na pár měsíců pomoct, dokud se to nějak nesrovná. Ten večer jsem dlouho přemýšlel o tom, jak těžké to pro něj musí být – po letech práce, po všech těch směnách a nočních, které odmakal, si teď musí dělat starosti, jestli zvládne zaplatit střechu nad hlavou.
Jenže ten pocit empatie trval asi tak týden. V neděli se mi na mobilu objevila zpráva – fotografie tyrkysového moře, palma a k tomu text „Hádej, kde jsem!“ V první chvíli jsem si myslel, že je to nějaký vtip, možná stará fotka z minulých let. Ale pak přišel další snímek – on v plážovém baru s drinkem, široký úsměv a popisek „Konečně trochu klidu“. Upřímně, ztuhnul jsem. Ne proto, že by letěl na dovolenou. Ale proto, že před týdnem stál na hraně finančního kolapsu.
Nedalo mi to. Volal jsem mu. Nezvedal to. Psal jsem, že mám strach, jestli je všechno v pořádku. Odepsal až večer – že je, že si jen potřeboval odpočinout a že život je krátký. Cítil jsem v sobě zvláštní směs vzteku, nepochopení a smutku. Člověk, který mi celý život kladl na srdce, že „peníze nerostou na stromech“, si právě koupil zájezd na Kanáry a neobtěžoval se mi to ani vysvětlit. V tu chvíli jsem si připadal úplně hloupě a cítil jsem se podvedený.
Teprve po pár dnech jsem si dovolil zhluboka nadechnout a vidět to jinak. Táta nebyl nezodpovědný – byl zoufalý. Ne z peněz, ale z pocitu, že jeho život se smrskl na čekání na pošťáka s důchodem. Vždycky byl zvyklý něco plánovat, pracovat, cestovat, žít naplno. A teď měl jen ticho bytu, tři stejné seriály a papírové účty v šuplíku. Když mi později volal, řekl, že prodal své staré auto, které už roky stálo v garáži, a za ty peníze si dopřál týden u moře. Aby si připomněl, že ještě může. Že není jen důchodce, který počítá drobné.
Najednou to celé dávalo smysl. Nešlo o dovolenou, ale o poslední kapku svobody, kterou si chtěl dopřát, než ho ten systém definitivně spolkne. Byl jsem jeho jednáním jednoznačně překvapen i zaskočen. S jeho způsobem jsem úplně nesouhlasil, ale pochopil jsem, že každý má svůj způsob, jak se vyrovnat s tím, že čas běží. Prostě každý to řeší po svém. Někdo začne chodit na procházky, někdo pěstuje rajčata na balkoně. A někdo si prostě koupí letenku na Kanáry, i když tím naštve vlastní děti.
Od té doby mu už tolik nekážu o rozumném hospodaření. Vím, že život v důchodu není jen o přežívání, ale o zbytku snů, které se člověk snaží stihnout, dokud může. A jestli to znamená moře, slunce a drink s deštníčkem, tak ať. Někdy se na tu jeho fotku z Kanárů dívám, když mi v práci přetéká e-mail a nestíhám ani oběd. A napadne mě, že možná má táta pravdu. Život je opravdu krátký. A občas je potřeba si dovolit ten luxus – prostě vypnout, i kdyby to mělo stát víc, než dává smysl.
