Článek
Když mi bylo třicet, řešila jsem, jestli koupit nové lino do kuchyně nebo jet s dětmi pod stan. Tehdy jsem si říkala – teď šetři, pak si to užiješ. A tak jsem šetřila. Nepočítala každou korunu, ale byla jsem rozumná. O víkendech úklid školy, v létě brigáda na táboře, v zimě pečení cukroví na zakázku. Muž vydělával slušně, nebyli jsme boháči, ale zvládali jsme. Když děti vyletěly z hnízda, těšila jsem se na volno. Trochu cestovat, něco si dopřát. Hlavně klid. A že se konečně nebudu bát podívat do výpisu z účtu.
Jenže výpis dnes otevírám s mrazením. Z důchodu zaplatím nájem, inkaso, léky, a zbyde mi tolik, že si dvakrát zajdu do sámošky a mám po legraci. Když chci jet za vnučkou do Brna, rozmyšlím, jestli to zvládnu – ne psychicky, ale finančně. Dvakrát přestup, jízdenky, káva na nádraží. To všechno stojí víc, než bych si kdy myslela. Nejsmutnější na tom je, že jsem celý život žila poctivě. Nedlužím ani korunu, nikdy jsem neměla kreditku. A teď mám někdy chuť se zeptat: nebylo to celé zbytečné?
Před měsícem mi v obchodě paní pokladní pošeptala, že chleba o den starší mají za polovic, ale musí mi ho naúčtovat jako jiný. Vzala jsem ho. A přitom si vzpomněla, jak jsme s kolegyněmi před lety vybíraly, jaký koláč si dáme po výplatě ke kávě. Teď přemýšlím, jestli ten koláč vůbec potřebuju. Nejde o tu cenu, ale o pocit. Pocit, že si nemůžu dovolit ani hloupost. Někdy mi to přijde jako nějaký omyl. Jako by se na mě zapomnělo.
Nechci si hrát na oběť. Pořád mám střechu nad hlavou. Neřeším exekuce. Ale když vidím ve zprávách, kolik lidí ve stáří pracuje, protože nemají z čeho žít, něco se ve mně sevře. Já už nemám sílu někde stát za kasou. Bolí mě záda. Někdy i duše. Nejvíc, když musím dceři přiznat, že nemůžu přijet, protože mi to nevychází. A ona pak mlčí do telefonu. Já vím, že rozumí. Ale taky že ji to mrzí.
Minulý týden jsem si sedla na lavičku u kostela. Vedle mě si přisedla paní, mohlo jí být tak sedmdesát. V ruce držela krabičku s lineckým cukrovím. Povídá, že peče na zakázku, aby přilepšila. Prý čím starší, tím víc práce, ale míň sil. Najednou mi došlo, že nejsem jediná. A že o tom skoro nikdo nemluví. Jako by se chudoba ve stáří nehodila do společnosti. Ale je tu. Tichá, studená, ponižující.
Když jsem se večer dívala do zrcadla, napadlo mě: možná to nejhorší není málo peněz. Možná je to ten stud, že jsme si tohle nezasloužili. Že jsme si mysleli, že poctivost se vrátí. A ono nic. Zůstala po ní jen bída na účtu a podivné ticho, které se rozhostí v kuchyni, když dojde cukr a vy víte, že ještě týden do důchodu.
Nevím, jestli se to změní. Ale vím, že o tom nechci mlčet. Už jen proto, že nejsem sama. A že každá mince v peněžence má za sebou celý příběh. Ne žebrotu. Ale život.
