Článek
Táta mi celý život říkal, že pro něj budu vždycky na prvním místě, jen jsem netušila, že to platí jen do určité chvíle. Problém začal tehdy, když jsem si našla přítele, který se tátovi nelíbil. Měl k němu výhrady od první chvíle. Tátovi vadilo snad všechno, ale můj přítel je skvělý chlap, miluje mě a umí se o nás oba postarat. Táta si prostě naplánoval, že budu pořád doma a že nikdy neodejdu.
Dlouho jsem si to nechtěla přiznat. Vždyť to byl táta, kdo mi celý život dodával pocit bezpečí. Kdo mě bránil před světem, kdo se mnou řešil každou drobnost a komu jsem se svěřovala. Jeho nesouhlas jsem brala jako obavy rodiče, který se bojí, že jeho dítě udělá chybu. Říkala jsem si, že časem uvidí, že jsem šťastná, a všechno se uklidní. Myslela jsem že mého partnera přijme, že jen potřebuje čas a zvykne si.
Máma u toho všeho většinou mlčela. Ne proto, že by souhlasila, ale proto, že už dávno pochopila, že odpor nemá smysl. Za roky společného života se naučila s tátovou panovačností žít tak, aby ji co nejméně zasahovala. Stála stranou, nevyvolávala konflikty a nedala mu šanci, aby jeho pozornost padla na ni. V tom tichém ústupu si vytvořila vlastní klid, který byl vykoupený rezignací.
Možná právě proto se táta tolik soustředil na nás. Tam, kde máma přestala vzdorovat, hledal nový prostor, kde mohl rozhodovat, plánovat a mít poslední slovo. Myslel si, že nás bude ovládat stejně samozřejmě, jako léta ovládal chod domácnosti. A já si to dlouho vykládala jako starost a zájem. Až později mi došlo, že nešlo o péči, ale o potřebu mít věci pod absolutní kontrolou.
Táta měl problém hlavně s tím, že můj přítel je samostatný a nepotřebuje radit, co a jak má dělat. To tátu dráždilo víc než cokoliv jiného. Nebyl zvyklý stát stranou. Byl zvyklý rozhodovat, plánovat a mít poslední slovo. Najednou tu byl někdo, kdo ho nepotřeboval a kdo mi dával pocit dospělosti a partnerství. A to bylo něco, s čím se nedokázal smířit.
Když jsem mu oznámila, že jsem těhotná, čekala jsem radost, možná obavy, ale také objetí. Místo toho přišlo plánování. Co budeme dělat, kde budeme bydlet, jak vše zařídíme, jak se máme chovat, co je správné a co ne. Táta mluvil, jako by naše dítě bylo jeho projekt. Jako by moje těhotenství bylo potvrzením jeho práva řídit naše životy. Nepřestával nám radit, co všechno a jak zařídit, a plánoval, co a jak bude.
Bylo to nesnesitelné soužití. Neměli jsme vůbec žádné soukromí. Táta s jeho kritikou a radami byl všude. V každé větě, v každém rozhodnutí, v každém našem dni. Když jsme chtěli něco udělat po svém, přišla výčitka. Když jsme mlčeli, přišlo ticho plné napětí. Začala jsem se cítit jako malá holka, ne jako nastávající matka.
Postupně jsem pochopila, že táta neodmítá jen mého partnera. Odmítá fakt, že jsem dospěla. Že už nejsem jen jeho dcera, ale žena, která si zakládá vlastní rodinu. Těhotenství pro něj nebylo radostí, ale ztrátou kontroly. A pro mě se stalo zkouškou, která ukázala, jak křehké bylo to, čemu jsem říkala bezpodmínečná láska.
Nakonec jsme odešli a zařídili si bydlení samostatné a to byla ta nejlepší věc, co jsme mohli udělat. Nebylo to jednoduché rozhodnutí. Nesla jsem si s sebou pocit viny i smutku. Odejít od vlastního otce znamenalo přiznat si, že vztah, kterému jsem celý život věřila, není takový, jaký jsem si vysnila.
Dnes už vím, že láska, která člověka dusí, není oporou. Že rodičovství nekončí tím, že si dítě zůstane doma navždy. Táta se mnou dodnes mluví chladně a s odstupem. Možná si myslí, že jsem ho zradila. Já ale vím, že jsem jen ochránila sebe, svého partnera a své dítě. A i když mě to stálo domov a iluze, dala jsem svému životu šanci dýchat.
