Článek
Kůže voněla novotou, krásně držela tvar, ladila mi ke kabátu. Šetřila jsem na ni dlouho. A teď ležela na podlaze obýváku, rozcupovaná, sliny a zuby všude. A ona? Jen pokrčila rameny.
Když jsme k nim jeli, měla jsem divný pocit. Možná intuice. Možná jen únava z týdne, kdy se všechno v práci sypalo a doma jsem se nemohla ani v klidu vysprchovat, protože náš dvouletý průzkumník měl potřebu mě neustále kontrolovat. Těšila jsem se na chvíli, kdy si sednu, dám si kafe a vypustím na chvíli starosti z hlavy. Místo toho mě hned ve dveřích oblízla ta její čivava. Podle mě vyšinuté zvíře, ale o tom se u nás doma nesmí mluvit. „On je jen živý,“ mávne vždycky rukou tchyně, když jí někde v koutě domu zmizí pantofle nebo pes označkuje tašku s nákupem. Jednou mi dokonce načůral do sandálů.
Položila jsem kabelku ke křeslu, zapadla do sedačky a chvíli bylo hezky. Tchán nám nalil víno, malý si hrál s legem, v televizi běžel nějaký dokument o vlacích. Jenže pak jsem si odskočila na toaletu a vrátila se asi za tři nebo čtyři minuty. Kabelka byla roztržená, držadlo ožvýkané, zip na cáry. Seděl vedle té spouště ten nevychovaný hafan. Jako kdyby věděl. Čuměl na mě a ocasem tloukl o parkety. Něco se ve mně sevřelo. Zadržela jsem dech, jako když se snažíš potlačit slzy. A v tu chvíli zaznělo to její: „Neměla sis ji stejně brát. Na návštěvu k nám? Trochu rozumu by to chtělo.“
Neřekla jsem nic. Nebyla jsem ani schopna slova. Jen jsem zírala. Ten její hlas mě sekal jak břitva. Jako bych si za to mohla. Jako bych si měla do každé místnosti nosit plastovou tašku z Lidlu, protože pes je prostě „jen živý“ a všechno ostatní je moc luxusní pro jejich domácnost. V hlavě mi to bublalo. Kabelka nebyla jen kabelka. Byla to moje odměna. Po mateřské, po týdnech šetření. Byla to věc, kterou jsem si koupila jen tak. Pro radost. Ne proto, že něco potřebuju. A najednou jsem se cítila jako malá holka, co si nesmí nic dovolit. Protože „to se nehodí“. Pes je především nevychovaný a moje tchýně škodolibá a zlá.
Večer jsme se s mužem pohádali. Chtěl, ať to nechám být. „Je to jen kabelka.“ Ale nepochopil, že o kabelku vůbec nejde. Jde o respekt. O to, že jeho máma vidí v mých věcech něco zbytečného, směšného, na co nemám nárok. Jako by všechno moje bylo tak trochu moc. Moje oblečení, moje řeči, moje výchova. A pak se diví, že tam nejezdím ráda. Že se tam necítím jako doma.
Za pár dní mi přišel balíček. Nová kabelka. Ne stejná, ale podobná. Od něj. Bez lístku, bez omluvy, jen s lístečkem: „Asi jsi měla pravdu.“ Dlouho jsem na ni koukala, než jsem si ji poprvé vzala ven. Měla jsem zvláštní pocit. Ne radost. Spíš klid. Že to pochopil. Aspoň trochu.
Od té doby dávám kabelky vysoko. Ale hlavně jsem přestala čekat, že mě u nich doma někdo pochopí. A víte co? Ono je to v pořádku. Některé vztahy prostě nejsou o vzájemném pochopení. Někdy stačí, když si uchováš sám sebe. I kdyby to bylo jen v podobě kabelky, kterou už nikdo jiný nerozkouše.
