Článek
Vážila sotva dvě kila, ale během týdne rozvrátila chod celé domácnosti. A přesto jsme si ji nechali. Proč? Protože v nás probudila soucit nad opuštěným tvorečkem, který potřebuje lidskou lásku a potřebuje k někomu patřit.
Bylo to začátkem října, těsně po dešti. Spadané listí šustilo pod nohama, když jsme s dětmi kráčeli od hřiště domů. A pak jsme ji uviděli. Seděla pod keřem u garáží jako zmoklý uzlíček, třásla se zimou i strachem a měla na sobě jen růžový obojek s kamínky. Nebylo pochyb – tahle čivava někomu patřila. Jenže nikde nikdo. Děti začaly prosit, že ji vezmeme domů jen na noc, než se najde majitel. „Jen na noc,“ říkala jsem si, zatímco jsem jí balila deku do staré přepravky po morčeti. Tenkrát jsem ještě netušila, co spouštím.
Dali jsme jí jméno Žofka. Naše kočka ji okamžitě nenáviděla, pes jí přenechal pelíšek bez boje, jako by tušil, že s touhle dámou se nevyplácí odporovat. Ze začátku byla tichá, plašila se každého zvuku. Ale jakmile pochopila, že tady zůstává, proměnila se. Z usoužené chudinky se vyklubala panovačná vládkyně kuchyně, gauče i našich nervů. Štěkala na televizi, štěkala na sousedy přes okno, štěkala na vlastní stín. Vrčela na kočku, trhala plyšáky, močila zásadně na koberec, i když měla čtyři možnosti venku. A když jsme jí zkusili říct ne, uraženě se otočila zády a nepromluvila s námi do večera. To všechno ve velikosti čajového šálku.
Největší krizi zažila babička. Přijela na víkend, těšila se na buchty a klid, a místo toho ji Žofka pronásledovala po bytě. Když si chtěla sednout, čivava jí zabrala místo. Když šla na toaletu, čivava se jí snažila vlézt ji na klín. Byla všude. Babička druhý den rezignovala, zabalila věci a jen suše pronesla: „Až vás přepadnou zloději, pošlete jim tu fenu naproti. Vyštěká je z bytu dřív, než odemknou šperhákem.“ A odjela.
Přesto jsme ji nedali pryč. Obvolali jsme útulky, dali fotku na sociální sítě, ale nikdo se neozval. A my mezitím zjistili, že nám začala chybět pokaždé, když na chvíli zmizela z dohledu. Děti si bez ní nechtěly hrát, muž se naučil jí připravovat speciální kuřecí vývar a já jsem, k vlastnímu překvapení, začala vyhledávat články o čivavách a v duchu si říkala: moje princezna. Žofka mezitím vyměkla – ne moc, ale dost na to, abych si mohla položit hlavu vedle té její, aniž by mi pokousala vlasy. A jednou, když jsem měla těžký den, ke mně přišla, vlezla mi do klína a usnula. Jen tak. Bez boje. Poprvé.
Často se říká, že si zvířata nevybíráme. Ale já mám podezření, že si nás vybrala ona. Možná si někde sedla pod keř a čekala, kdo půjde okolo. A když uviděla nás – unavenou matku, dvě hašteřivé děti a psa, který má srdce větší než hlavu – rozhodla se, že to zkusí. A že nás převychová.
Dnes už víme, že nám tím zachránila kus duše. I když v noci ječí ze spaní, i když rozkousala tři dálkové ovladače a štěká i na vrabce. Naučila nás trpělivosti, smíchu i tomu, že láska někdy přichází v podobě rozcuchaného tyrana s mašličkou. A taky, že si někdy nevybíráme my zvíře, ale zvíře nás – přesně tehdy, kdy to nejmíň čekáme.
