Článek
U chaty jsme byli po delší době a děti se nemohly dočkat, až jim ukážu, jak se dělá pořádné ohniště. Pořád se ptaly, jestli bude buřtík, jestli budeme sedět venku do tmy a jestli jim dovolím přikládat větve. Cítil jsem v tom takovou jednoduchou radost, jakou jsem jako dítě míval já, když mě naši vzali k babičce na chalupu. Tam jsem poprvé viděl, jak se oheň musí hlídat, jak se kolem něj nesmí pobíhat a jak se na noc vždycky pečlivě uhasí. Chtěl jsem jim to předat stejně – bez velkých řečí, prostě tím, že jim to ukážu.
Začali jsme tím, že jsme si prošli zahradu. Ukazoval jsem jim, kde by se oheň dělat neměl, jak je nebezpečné zakládat ho blízko stromů nebo suché trávy. Vysvětloval jsem, že oheň není jen pozorování plamenů, ale oheň je hlavně živel, ke kterému se člověk musí chovat s respektem. Děti mě poslouchaly, ale viděl jsem, jak jim cukají koutky, protože už chtěly vidět plameny a ne tátovy poučky. V duchu jsem se usmíval. Takhle přesně jsem kdysi otáčel oči já, když mi můj otec ukazoval a vysvětloval to, co mi přišlo samozřejmé. Dnes bych dal hodně za to, abych si všechno pamatoval stejně jasně, jako když jsem stál vedle něj.
Pak přišel ten moment, kdy se všechno začalo nenápadně lámat jiným směrem. Šel jsem pro dřevo ke starému dřevníku vedle chaty. Byl plný suchých špalků a starých prken, co jsme tam měli roky právě na podpalování. Nikdy jsem tomu nevěnoval moc pozornosti, prostě dřevník jako dřevník. Starší dcera se ptala, jestli může vzít pár třísek. Vzal jsem do ruky staré noviny a ukazoval jim, jak se dá oheň rozdělat i bez chemických podpalovačů. Všechno vypadalo v pohodě a bezpečně, možná až moc samozřejmě.
Teprve v později mi došlo, že tenhle víkend nebude o malém ohništi, ale o něčem úplně jiném. Z ničeho nic jsem ucítil zápach, který k připravovanému ohýnku nepatřil. Takový těžší, štiplavější. Otočil jsem se směrem k dřevníku a uviděl tenký proužek kouře, který vycházel zpoza boční stěny. Nejdřív jsem tomu nepřikládal význam, myslel jsem, že je to možná jen kouř z komína, který se podivně stočil. Jenže během pár vteřin se kouř změnil v šedý sloupek a za prkny se objevilo oranžové světlo. Tehdy mi došlo, že hoří.
Nebylo tam žádné ohniště, žádný plánovaný plamen. Hořel samotný dřevník. Suchá prkna, starý bordel, sedm let nepořádku, který jsme odsouvali, protože vždycky bylo něco důležitějšího. Možná jiskra ze staré prodlužky, možná nedokonalá izolace, možná hloupost, že tam vůbec vede elektrika. Přesnou příčinu nám později nikdo neřekl, ale v tu chvíli to bylo jedno. Věděl jsem jen, že je zle. Hnal jsem se k hadici, kterou jsem měl u chaty, a zároveň jsem na děti volal, ať jdou dál od dřevníku. Nebyl to už klidný hlas táty, co vysvětluje, ale krátké, ostré slovo, za kterým byl čistý strach.
Voda z hadice se mi zdála směšně slabá proti tomu, jak rychle se oheň rozbíhal po suchých trámech. Chvíli jsem bojoval s pocitem, že to přece zvládnu sám, že není potřeba dělat paniku. Jenže pak se ozvalo silnější zapraskání a část střechy dřevníku se zlomila pod žárem. V tu chvíli padla hrdost i představa, že to „nějak ututláme“. Vzal jsem telefon a zavolal hasiče. Byl v tom pocit selhání – měl jsem mít všechno pod kontrolou, a místo toho jsem stál mezi dětmi a ohněm, který jsem nedokázal zkrotit.
Dorazili velmi brzy a působili až neuvěřitelně klidně. Zatímco já měl mokré tričko a třásly se mi ruce, oni udělali pár rychlých úkonů a během chvíle měl oheň jiný tón. Už nebyl divoký, jen dohasínal. Děti stály opodál a měřily mě pohledem, ve kterém bylo všechno. Strach, zvědavost, ale i otázka, jestli jsme v bezpečí. Nakonec shořel celý dřevník, ale oheň se nedostal k chatě, ani k lesu. Škoda byla nepříjemná, ale pořád jen materiální. To nejdůležitější zůstalo celé – děti, chata, okolní příroda.
Večer jsme seděli na lavičce před chatou, bez ohně, jen s dekou přes kolena. Nikdo už nepotřeboval ukázku, jak se rozdělává ohniště. Děti se místo toho ptaly, jak rychle se oheň může rozšířit, co by se stalo, kdybychom byli uvnitř nebo pryč. Odpovídal jsem jednoduše. Přiznal jsem, že jsem se bál. Že jsem si myslel, že to zvládnu uhasit sám, a nezvládl. Nakonec jsem byl ještě rád, že jsem se na chatu ten den vypravil, při představě, že hoří dřevník a nikdo by tam nebyl, chata by lehla popelem.
Ten víkend jsem pochopil, že někdy nejde o to, co chceme někoho naučit, ale co se nakonec naučíme my sami. Chtěl jsem dětem ukázat oheň jako něco, co se dá využít, co má své kouzlo. Místo toho jsem jim před očima ukázal, jak nebezpečný umí být, když ho nepodceníme jen v jedné jediné věci – v opatrnosti. A i když mě to stálo dřevník, stud a pár neklidných nocí, jedno vím jistě: na tenhle víkend si vzpomeneme pokaždé, když někdo z nás vezme do ruky zápalky.
