Článek
Už od základky jsem věděl, že budu potřebovat perfektní známky, abych se dostal na medicínu. Co jsem ale netušil, bylo, jak moc mě studium vysaje. A hlavně jsem netušil, že zatímco já budu v pětadvaceti funět do druhého patra, moje padesátiletá máma bude zdolávat hory a svištět mezi činkami v posilovně jako profík.
Medicína byla vždycky můj sen. Mamka mi odmalička říkala: „Adame, s tvým pozorovacím talentem a smyslem pro detail z tebe bude skvělý lékař.“ Měla pravdu v tom, že detaily mi jdou. Mám diagnostikovaný Aspergerův syndrom, což znamená, že když se do něčeho ponořím, vidím souvislosti, které ostatním unikají. Ale taky to znamená, že potřebuju na věci čas. Svůj čas. A toho je na medicíně zoufale málo.
Typický den vypadá tak, že vstávám v šest, v sedm jsem v posluchárně, pak přednášky, semináře, praxe v nemocnici a večer padám do postele s učebnicemi a poznámkami, které je potřeba ještě projít. O půlnoci usínám s pocitem, že jsem se toho nenaučil ani polovinu, co jsem chtěl. A druhý den znovu. O víkendech dospávám deficit a snažím se dohnat studium.
„To nemůžeš pořád jenom sedět nad knihami, z toho jenom blbneš,“ říká mi máma pokaždé, když přijedu domů a ona mě nachytá, jak si i u nedělního oběda pod stolem čtu skripta z patologie. „Pojď, půjdeme aspoň na procházku.“
Mamka je neuvěřitelná. V padesáti vypadá na čtyřicet a energii má za tři lidi. Zatímco já po celodenním sezení v knihovně cítím každý obratel a mám pocit, že mi záda drží pohromadě jen silou vůle, ona vstává v pět ráno, jde si zaběhat, pak jede do práce, kde jako finanční ředitelka menší firmy řeší problémy od rána do večera, a cestou domů se ještě staví v posilovně.
„Musím se hýbat, jinak bych se zbláznila,“ vysvětluje mi, když se jí ptám, kde na to bere sílu. „V mém věku už tělo odpouští mnohem míň než v tvém.“
To je ta ironie. Já, pětadvacetiletý chlap, se cítím jako stařec, zatímco ona, žena v přechodu, jak sama se smíchem říká, žije naplno. Minulý měsíc zdolala s partou kamarádek túru dlouhou třicet kilometrů. Třicet! Já jsem rád, když ujdu trasu z koleje na fakultu bez zadýchání.
Není to tak, že bych byl líný nebo nesportovní typ. Jako teenager jsem docela solidně hrál volejbal a dodnes si občas zajdu zaplavat. Ale mezi „občas si zajdu zaplavat“ a máminou disciplínou je propastný rozdíl.
„Sport není jen o tom vypadat dobře,“ vysvětluje mi, když ji obdivuju. „Je to hlavně o tom, jak se cítíš uvnitř. Já potřebuju ten pohyb, abych zůstala mentálně v pohodě. Když se nehýbu, jsem protivná.“
Těžko si představit mámu protivnou. Ona je ten typ člověka, který vás rozesměje i v těch nejtěžších chvílích. Když jsem loni propadl u zkoušky z mikrobiologie, brečel jsem do telefonu jako malé dítě. Ona to vyslechla a pak řekla: „No, aspoň už víš, že bakterie jsou zákeřnější, než jsme si mysleli. Pojď domů, dáme si víno a vymyslíme plán.“
Když nad tím přemýšlím, možná je to právě ten sport, co jí dává tu psychickou odolnost. Říká, že když běhá, vyčistí si hlavu. Že když cvičí jógu, najde vnitřní klid. A když zvedá činky, cítí se silná a schopná zvládnout všechno.
Mám svoji mámu rád. Obdivuju ji. A trochu jí závidím tu schopnost všechno skloubit a ještě u toho vypadat skvěle. Někdy si říkám, jestli jsem po ní vůbec něco podědil. Ona je dynamická, rychlá, efektivní. Já potřebuju svůj čas, svůj klid, své tempo.
„Každý jsme jiný, Adame,“ řekla mi jednou, když jsem se jí s těmito myšlenkami svěřil. „Ty máš svou cestu, já mám svou. Až dokončíš školu a začneš pracovat jako doktor, budeš zachraňovat životy. Já jen běhám po kopcích a zvedám železo.“
Samozřejmě má pravdu. Jak vždycky. Medicína je náročná a já jsem si vybral těžkou cestu. Ale až budu jednou v padesáti, chci být jako ona – plný energie, zvídavosti a chuti do života. A možná, jen možná, taky začnu chodit do té posilovny, o které pořád mluví. Ale až po zkouškách. Určitě až po zkouškách.
