Článek
Seděla jsem v divadelním foyer, mezi prvním a druhým dějstvím. Všude se ozýval šum hlasů, cinkání skleniček, směs parfémů a doznívání emocí z první půlky představení. Kolem mě ženy v elegantních šatech, muži v oblecích, taková ta směs decentního ruchu, kdy se lidé snaží působit kulturně a přitom už by si nejradši povolili kravatu. Já jsem si dala kávu, těšila se na chvilku klidu, než se znovu zhasnou světla.
Šikmo proti mně seděl muž. Nejdřív jsem si ho vůbec nevšimla, až po chvíli, když se obsluhující slečna skláněla s tácem. Na jeho talířku přistály dva chlebíčky – klasika, jak z každého českého rautu: šunka, vajíčko, vlašský salát a samozřejmě plátek okurky. Vypadal spokojeně, trochu rozložitě, takový ten typ, co si rád dopřeje. Byl v obleku, ale měl rozepnuté sako a trochu upocené čelo.
Chvíli jsme se míjeli pohledem. Nic zvláštního, spíš taková ta zdvořilá mezera mezi dvěma lidmi, kteří si nechtějí připadat trapně, že se nemají kam dívat. Já usrkávala kávu, on sahal po chlebíčku. A pak se to stalo.
Bylo to rychlé, skoro nepostřehnutelné. Pán asi nerad okurku, cvrnkl dvěma prsty a okurka se vymkla kontrole. Neposedně se odrazila z chlebíčku, pak od talířku s přesností, která by se mohla měřit na radaru. Letěla obloukem, vzduchem prosvištěla jako malá zelená stíhačka a přistála – přímo na mé sukni. Vteřina ticha.
Nejdřív jsem se zarazila. Podívala jsem se dolů, na tu malou zbraň z bufetu, která po sobě zanechala tmavý flek. Pak jsem zvedla oči. Muž naproti zůstal ztuhlý, v ruce stále držel chlebíček, jako by se mu zastavil svět. Všichni kolem dál mluvili, smáli se, usrkávali víno. Jen mezi námi dvěma nastalo zvláštní vakuum.
Usmála jsem se, trochu nejistě. Abych prolomila tu trapnost, řekla jsem napůl pro sebe, napůl směrem k němu: „A jejda, okurčička.“ Čekala jsem, že se omluví, že aspoň zvedne obočí, něco zamumlá, nabídne ubrousek, prostě projeví špetku lidskosti. Jenže on jen zíral. Doslova. Tak prázdně, že jsem měla pocit, jako by za těma očima nebyl žádný člověk, jen mechanická reakce. Pomalu kousl do chlebíčku, jako by se nic nestalo a tvářil se, že okurka rozhodně není jeho.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že nejde o okurku. Ani o sukni. Ani o flek. Šlo o ten pohled – nebo spíš o jeho nepřítomnost. O to, jak snadno dnes lidé dovedou ignorovat druhého člověka. Ne ze zloby, ale z naprosté neschopnosti reagovat. Jakoby empatie byla zboží, které došlo.
Seděla jsem tam, lehce otřesená tou absurditou, a přemýšlela, kdy se vlastně přestalo považovat za samozřejmé říct „promiňte“. Možná to začalo ve chvíli, kdy jsme se začali víc dívat do telefonů než lidem do očí. Nebo když jsme si zvykli, že omluva je pro slabé.
Okurka nakonec skončila v ubrousku. Fleku jsem si všimla ještě i při odchodu z divadla. Ale silnější stopu zanechala v mém dojmu z večera. Najednou jsem měla pocit, že celé to kulturní prostředí, ty lesklé boty, dlouhé šaty a šustění programů, jsou jen kulisy. Že opravdová kultura se neodehrává na jevišti, ale v těch malých momentech mezi lidmi.
Cestou domů jsem se smála sama sobě. Okurka jako posel slušnosti, která se ztratila někde po cestě mezi talířkem a sukní. Možná směšné, ale výmluvné. A někde uvnitř jsem si řekla, že příště, až něco podobného udělám já – i kdyby jen cvrnkla do cizího deštníku nebo se nechtěně dotkla loktem – zvednu hlavu, podívám se tomu člověku do očí a řeknu to obyčejné, ale dnes tak vzácné slovo: promiňte.
