Článek
Když Veronika přichází za rodiči, musí cestou k jejich bytu projít kolem věcí souseda. Na společné chodbě stojí několik hlubokých skříněk, police plné obuvi, odpadkový koš a také stará nefunkční pračka. K tomu se přidávají různé lahve, tašky a věci, které se očividně nevešly jinam. Některé skříně mají přibližně šedesát centimetrů do hloubky, takže do chodby zasahují výrazně a soused už má zabranou více než polovinu využitelného prostoru v této části patra.
„Kdyby měl před dveřmi jeden malý botník, vůbec bych to neřešila. Jenže tady už nejde o botník. Je tam nábytek, odpadkový koš, spousta bot a dokonce pračka, která ani nefunguje. Člověk má pocit, že prochází jeho předsíní,“říká Veronika.
Příjemné není ani to, že boty zůstávají volně položené na policích a nábytku. Zvlášť v teplých dnech je jejich zápach na chodbě znát, stejně jako odpadky, které soused někdy nechává před vynesením u koše. Ostatní obyvatelé přitom tímto místem musí běžně procházet.
„Pokaždé, když přijdu za rodiči, první co cítím, jsou jeho boty. Opravdu nechápu, proč mám ve společné chodbě čichat cizí propocené škrpály.“
Malý botník u zdi není totéž jako šedesáticentimetrová skříň
Veronika se pokusila situaci řešit také se zástupkyní SVJ. Ta jí ale řekla, že botníky mají před dveřmi i další obyvatelé domu a pokud by se měly věci ze společné chodby odstraňovat, museli by je uklidit také oni.
Jenže právě v tom je podle Veroniky zásadní rozdíl. Ostatní botníky jsou mělké, přibližně dvaadvacet centimetrů hluboké, stojí těsně u stěny a průchod prakticky neomezují. Sousedovy skříně mají kolem šedesáti centimetrů a vedle nich stojí další velké předměty.
„Nedá se přece srovnávat malý botník přiražený ke zdi s hlubokou skříní a pračkou. Ten rozdíl je vidět na první pohled. Nejde o to, že bych chtěla ostatním zakazovat botníky, ale o množství věcí a prostor, který si jeden člověk zabral pro sebe,“ vysvětluje.
Veroničini rodiče jsou navíc starší, a proto ji napadá i praktická stránka celé věci. Dokud kolem nábytku prochází jeden zdravý člověk, nějak se vejde. Jiná situace by ale nastala, kdyby do bytu museli zdravotníci s nosítky nebo větším vybavením.
„Často si říkám, jak by tudy prošla záchranná služba s nosítky. A samozřejmě člověka napadne i požární bezpečnost. Nechci tvrdit, že by někdo určitě neprošel, ale proč má být společný průchod zbytečně zúžený věcmi, které tam vůbec být nemusí?“
Před dveřmi na půdu si udělal sušárnu
Tím ale využívání společných prostor nekončí. V mezipatře přímo před dveřmi vedoucími na půdu má soused rozkládací sušák na prádlo. Mokré prádlo na něm nechává běžně schnout, takže vlhkost se uvolňuje přímo do společné chodby.
V kombinaci s nábytkem, pračkou, botami a odpadkovým košem před bytem už celá situace působí, jako by si soused společné části domu jednoduše připojil ke své domácnosti. Jenže chodba ani mezipatro nejsou další místností jeho bytu. Jsou určeny všem obyvatelům domu.
Prádlo na sušáku. Autor: Rossa : Autorské foto, Apple iPhone 16 pro
„Jestli se mu všechny věci nevejdou do vlastního bytu, nemůže přece nedostatek místa řešit tím, že si zabere chodbu. Když člověku jeho byt nestačí, měl si pořídit větší. Ostatní obyvatelé mu přece nemusí poskytovat společné prostory jako sklad, předsíň a sušárnu navíc,“ říká Veronika.
Domluva nikam nevede
Se sousedem se podle Veroniky není možné rozumně domluvit. Své věci uklidit nechce a dosavadní rozhovor se zástupkyní SVJ také žádnou změnu nepřinesl. Nejhorší na celé situaci je, že se společný prostor zabíral postupně. Jeden botník ještě nikdo neřešil, později přibyla další skříňka, pak pračka, koš a další věci. Dnes už je výsledek úplně jiný.
„Nechci se s někým hádat kvůli jednomu páru bot. Ale někde musí být hranice. Byt je jeho, chodba není. A podle mě není normální, aby si jeden člověk vzal společný prostor jen proto, že se mu jeho vlastní věci nevejdou domů,“uzavírá Veronika.
Právě v tom je celý problém. Nejde o jednu skříň ani o jeden sušák. Jde o to, že společná chodba má sloužit všem, ne jako bezplatné rozšíření jednoho bytu.
