Článek
Když jsem ovdověl, svět se mi zmenšil na několik místností a dlouhé večery, které neměly konec. Byt byl tichý až nepříjemně, každý kout mi připomínal, že už tu nejsme dva. Syn to viděl a jednoho dne přišel s nabídkou, která se zdála jako vysvobození. Ať jdu bydlet k nim do domku, že to bude oboustranně výhodné. Oni mi pomůžou nebýt sám a já jim zase ulevím s dětmi a občas s domem. Všechno znělo logicky a lidsky.
Souhlasil jsem bez dlouhého rozmýšlení. Těšil jsem se na ruch domácnosti, na to, že ráno neuslyším jen vlastní kroky. Říkal jsem si, že něco ušetřím, že budu mít víc času na sebe, na knížky, na procházky. Přesně ten obraz klidného stáří, který si člověk maluje, když zůstane sám. Jenže realita se ukázala trochu jinak a vlastně úplně jinak.
Děda na plný úvazek
První týdny byly příjemné, ale velmi rychle jsem pochopil, že jsem se stal součástí systému, který jede na plné obrátky. Ráno vstávání s dětmi, snídaně, školka, škola, odpoledne hlídání, kroužky, domácí úkoly. Najednou jsem byl děda na plný úvazek, aniž by to kdokoliv musel říkat nahlas. Prostě to tak vyplynulo samo. Byl jsem doma, byl jsem k dispozici a měl jsem děti rád.
Volný čas, o kterém jsem snil, se rozplynul stejně rychle jako představa, že ušetřím peníze. Když jdete s vnoučaty do obchodu, těžko jim něco odepřete. Jednou zmrzlina, podruhé malá hračka, jindy nové pastelky. Neumím říct ne a vlastně ani nechci. Dělá mi radost vidět, že se smějí a že jsem ten děda, se kterým chtějí být. Peníze mizely, ale pocit prázdna už ne.
Dům, zahrada a chlapský kout
Kromě dětí přišel na řadu i dům. Opravy, údržba, drobnosti, které jsou potřeba všude. Někdy kapající kohoutek, jindy plot, jindy práce na zahradě. Nevadilo mi to. Naopak. Měl jsem pocit, že jsem zase potřebný. Syn mi dokonce zařídil malou dílnu ve sklepě. Místo, kde jsme spolu opravovali, vrtali, plánovali. Náš chlapský ráj, kde se nemluvilo o povinnostech, ale o tom, co je potřeba udělat rukama.
Postupně mi došlo, že jediná iluze, o kterou jsem přišel, byla představa klidného stáří. Nejsem v klidu, jsem pořád v jednom kole. Ale není to kolotoč, ze kterého bych chtěl vystoupit. Je to život, který má smysl, i když je náročný. Dny jsou dlouhé, někdy únavné, ale nikdy prázdné.
Iluze pryč, radost zůstala
Vím, že za pár let se všechno změní. Kluci vyrostou, budou mít své kamarády, své světy a děda už nebude středem jejich pozornosti. Právě proto si užívám každý den teď. Každé objetí, každé zavolání, každou prosbu, jestli si s nimi přijdu hrát. Možná nemám klid, ale mám pocit, že někam patřím. A to je víc než ticho a úspory.
Syn měl pravdu jen napůl. Oboustranně výhodné to je, ale úplně jinak, než jsem si představoval. Nešetřím čas ani peníze, zato sbírám chvíle, na které budu jednou vzpomínat. Iluze o klidném stáří zmizely rychle, ale nahradila je radost, která se nedá koupit ani naplánovat. Jsem děda v akci. Unavený, ale šťastný. A to je pro mě výhra.
