Článek
Americká sjezdařka Breezy Johnson si v Itálii dojela pro zlato v olympijském sjezdu. Byla to jízda, na kterou se nezapomíná. V cíli přišla vlna emocí, objímání, smích, skoky radosti. Jenže právě v tomhle bezprostředním okamžiku se její medaile oddělila od stuhy a spadla dolů. Symbol vítězství, který měl vydržet navždy, se rozpojil během několika vteřin. V tu chvíli už nešlo jen o technickou závadu. Bylo v tom cosi zvláštně zneklidňujícího.
Podobnou zkušenost si odnesla i krasobruslařka Alysa Liu, členka vítězného amerického týmu. Držela v ruce samotnou medaili a vedle ní prázdnou stuhu. Vítězství jim nikdo nevezme, ale obraz oddělených částí působil jako drobná trhlina v jinak dokonalém příběhu.
Německý biatlonista Justus Strelow zažil něco podobného během oslav bronzu. Při radostném tanci se kovová část medaile uvolnila a spadla na zem. Švédská běžkyně Ebba Andersson i bulharský snowboardista Tervel Zamfirov řešili stejný problém. Najednou už nešlo o náhodu. Začalo se mluvit o tom, co se vlastně s medailemi děje.
Organizátoři her v Miláně a Cortině d’Ampezzo reagovali rychle. Pro každého sportovce je předávání medaile jedním z nejsilnějších momentů kariéry. Ten okamžik na stupních vítězů je vyvrcholením dlouhé cesty a málokdo si umí představit, že by ho mělo něco pokazit. Hlavní provozní ředitel her Andrea Francisi ujistil, že kvalita medailí je brána s maximální vážností a že případné vady budou okamžitě řešeny. Sportovci mohou poškozené kusy vrátit a dostanou opravené nebo nové.
Medaile letos vyrobil italský státní polygrafický a mincovní institut Istituto Poligrafico e Zecca dello Stato. Mají průměr kolem sedmi a půl centimetru, jsou téměř centimetr silné a zlatá váží zhruba 450 gramů. Vznikly z recyklovaných materiálů, konkrétně z výrobního odpadu samotného institutu. Ekologický přístup měl být symbolem moderní olympiády, která myslí i na budoucnost planety.
Jenže právě v detailech se někdy láme důvěra. Sportovci věnují přípravě celé roky. Když pak drží v rukou výsledek své práce, chtějí cítit jistotu. Medaile by měla být pevná stejně jako jejich odhodlání. I proto působí podobné případy citlivěji, než by se na první pohled zdálo.
Nejde přitom o první zkušenost tohoto druhu. Už po letních hrách v Paříži si stovky sportovců nechaly své medaile vyměnit kvůli poškození. Zdá se, že tlak na udržitelnost i masovou výrobu v obrovském časovém presu někdy přináší komplikace, které se projeví až ve chvíli, kdy se rozdávají ty nejcennější symboly.
Zimní olympiáda 2026 běží od 6. do 22. února a přinesla silné chvíle i českému týmu. Zuzana Maděrová vybojovala zlato, Metoděj Jílek přidal stříbro. Jejich úspěchy zůstávají pevné bez ohledu na technické detaily. Přesto je celá situace kolem medailí připomínkou, že i na největší sportovní scéně světa může selhat něco, co by mělo být samozřejmé.
Olympijská medaile je víc než předmět. Je to paměť zhmotněná do kovu. Předává se na stadionu, ale žije dál v rodinách, ve vitrínách, v příbězích, které se vyprávějí dětem. Proto tolik záleží na tom, aby vydržela. Nejen fyzicky, ale i jako symbol okamžiku, kdy se sen stal skutečností.
Zdroje: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/sport-olympiada-olympijske-medaile-padaji-ze-stuh-co-s-nimi-je-ptaji-se-sportovci-298558
