Článek
Lenka se vtipům o tchyních dlouho smála stejně jako ostatní. Pak ale zjistila, že některé z nich člověku začnou připadat mnohem vtipnější ve chvíli, kdy se v nich trochu pozná. Její tchyně nebyla zlá žena. Jen měla zvláštní schopnost přijít na návštěvu a během půl hodiny najít v domácnosti deset věcí, které by udělala jinak.
Byla vdaná dvanáct let a s manželovou maminkou Věrou vycházela vlastně docela dobře. Nikdy spolu neměly žádnou velkou hádku, neposílaly si jedovaté zprávy a při rodinných oslavách dokázaly sedět vedle sebe celý večer bez nepříjemného ticha. Přesto existovalo něco, co Lenku pokaždé před návštěvou tchyně přimělo trochu zrychlit úklid. Věra totiž měla oko na věci, kterých si nikdo jiný nevšiml. Křivě pověšený ručník, skleničky uložené v horní polici místo ve spodní, příliš vysokou trávu u plotu nebo polévku, která by podle ní snesla ještě špetku majoránky. A samozřejmě to nikdy nemyslela špatně. Alespoň to pokaždé říkala.
„Moje tchyně dokáže přijít do kuchyně, kde mám čerstvě vytřeno, upečenou bábovku a kafe na stole, a první věta bude, že bych měla odvápnit konvici. V tu chvíli už člověk pochopí, proč existuje tolik vtipů o tchyních,“ směje se dnes Lenka.
Nejvíc si Lenka pamatuje jednu neděli na začátku podzimu. Věra měla přijít na oběd a Lenka si tentokrát řekla, že nebude nic řešit. Uvařila hovězí vývar, udělala pečené kuře s nádivkou a místo obvyklého zběsilého uklízení si dopoledne sedla s kávou na terasu. Manžel Petr se tomu divil. Znal totiž svou ženu dost dobře na to, aby věděl, že návštěva jeho maminky obvykle znamenala nejméně dvě hodiny pobíhání s hadrem.
Věra přišla přesně ve dvanáct. Přinesla krabičku koláčů, tašku jablek ze zahrady a už ve dveřích oznámila, že venku začíná foukat a Lenka by měla schovat květináče s muškáty. U stolu pochválila vývar, ale dodala, že ona do něj dává víc kořenové zeleniny. Kuře bylo dobré, jen nádivka by podle ní mohla být vláčnější. Když Lenka přinesla kávu, tchyně se podívala na hrnky a vzpomněla si, že Petr měl kdysi doma krásnou kávovou soupravu, kterou by byla škoda nechat ležet ve skříni.
Lenka se na manžela podívala a Petr raději sklopil oči k talíři.
„V duchu jsem si říkala, že jestli ještě něco okomentuje, půjdu si na zahradu sama ostříhat ty muškáty, jen abych měla deset minut klid,“ vzpomíná.
Pak přišlo něco, co celou situaci ještě vylepšilo. Petr vytáhl z lednice kus domácího uzeného, které dostal od kolegy, a začal ho krájet k večernímu chlebu. Věra ochutnala plátek a prohlásila, že správné uzené má být studené, protože teplé ztrácí chuť. Petr se zasmál a bez přemýšlení pronesl starý fór, který zná snad polovina republiky: tchyně a uzený jsou nejlepší studený.
Na několik vteřin bylo ticho. Lenka se snažila nesmát. Petr okamžitě pochopil, že možná zvolil nevhodný okamžik. Věra na něj chvíli koukala a pak si vzala další plátek masa.
„To víš od tatínka, viď?“ zeptala se.
Petr přikývl.
„Tak ten to říkal taky. Hlavně když přijela moje maminka.“
A začala se smát jako první.
Právě v tu chvíli Lenku poprvé napadlo něco, nad čím do té doby příliš nepřemýšlela. Věra nebyla celý život tchyní. Byla také mladou snachou, která měla svou vlastní tchyni, své první bydlení, malé děti a kuchyň, do které jí někdo chodil radit.
Rozhovor se najednou stočil úplně jinam. Věra začala vyprávět o Petrově babičce. O tom, jak jí kontrolovala, jestli správně věší prádlo, proč dítěti dává čepici, když není zima, a proč kupuje hotové nudle do polévky, když se přece dají udělat doma. Jednou prý dokonce přišla na návštěvu, otevřela skříň s hrnci a půlku z nich přerovnala.
Lenka se rozesmála.
„Najednou jsem si říkala, že tohle přece znám. Jen jsou jiné hrnce a jiná kuchyň,“ říká.
Věra ale vzápětí přiznala něco, co Lenka nečekala. Právě od své tchyně se časem naučila spoustu věcí, které dnes automaticky předává dál. Recepty, péči o zahradu, zavařování i obyčejné domácí zvyky. A přitom jí tehdy lezlo na nervy úplně stejné poučování, jakým dnes občas vytáčela Lenku.
„Takže jsem stejná?“ zeptala se nakonec Věra.
Petr se začal smát, ale odpovědět se neodvážil.
Lenka chvíli váhala.
„Řekla jsem jí, že úplně stejná ne. Ale některé rodinné tradice se očividně dědí lépe než porcelán,“ vzpomíná.
Od onoho oběda se vztah Lenky a Věry nijak zázračně nepřeměnil. Tchyně stále občas přijde a upozorní, že rajčata potřebují přivázat, ručníky by lépe schly venku a Petr má nějakou bledou barvu. Lenka zase stále někdy protočí oči, když Věra odejde do vedlejší místnosti. Jenže mezi nimi vzniklo malé nepsané pravidlo.
Když začne být rad příliš mnoho, Lenka řekne: „Věro, uzený.“
A tchyně většinou pochopí.
Někdy se zarazí, jindy odpoví, že jen něco navrhovala, a občas se obě rozesmějí. Starý hospodský vtip tím u nich dostal úplně jiný význam. Neříká nic o tom, že by tchyně měla být nesnesitelná nebo že se snacha s matkou svého muže zákonitě musí nenávidět. Spíš připomíná jednu věc, která se v rodinách opakuje už desítky let. Každá generace má pocit, že ta předchozí příliš radí, a pak se jednoho dne přistihne, že dělá přesně totéž.
„Dnes už se tomu vtipu směju trochu jinak. Ne proto, že bych svou tchyni chtěla mít někde daleko. Spíš proto, že na něm opravdu něco je. A nejhorší je, že jednou budu nejspíš úplně stejná,“ říká Lenka.
Petr jí nedávno připomněl, že jejich synovi je už devatenáct a jednou si možná přivede domů partnerku. Lenka okamžitě prohlásila, že ona rozhodně nebude ta tchyně, která mladým kontroluje domácnost, komentuje vaření nebo radí, kam mají dát nábytek.
Věra seděla vedle ní a jen se usmála.
„To jsem kdysi říkala taky.“
A právě proto nám možná ten starý vtip o tchyni a uzeném pořád vychází.
