Článek
Martina se za Petra provdala před dvaadvaceti lety. Jeho maminka Zdena jí už od začátku dávala najevo, že pro syna není dost dobrá. Vadilo jí, že Martina pochází z rozvedené rodiny, pracuje jako prodavačka a nemá vysokoškolské vzdělání. Při rodinných návštěvách často připomínala Petrovu bývalou přítelkyni, která vystudovala práva a podle ní měla mnohem lepší předpoklady pro manželství. Martina se zpočátku snažila tchyni zavděčit. Pekla jí k narozeninám, pomáhala s úklidem a zvala ji na rodinné oslavy. Časem ale pochopila, že ať udělá cokoli, vždycky se najde důvod ke kritice. Když se narodily děti, tchyně jí vyčítala způsob výchovy, stravování i to, že se příliš brzy vrátila do zaměstnání.
Po smrti tchána zůstala Zdena sama ve velkém bytě. Bylo jí osmdesát let a přestože se pohybovala pomaleji, většinu běžných činností stále zvládala. Petr za ní pravidelně jezdil, vozil jí nákupy a doprovázel ji k lékařům. Martina se návštěv účastnila jen výjimečně, protože vztahy mezi nimi byly dlouhodobě napjaté. Jednoho večera jí manžel oznámil, že maminka už nechce bydlet sama a ráda by se přestěhovala do jejich domu. Petr s ní o tom údajně několik týdnů mluvil a nabídl jí pokoj v přízemí, který dosud používali jako pracovnu.
„Zeptala jsem se ho, jestli si vůbec uvědomuje, co mi právě říká. Jeho maminka mě celý život urážela, při každé návštěvě měla připomínky k mé domácnosti a teď mám být šťastná, že se k nám nastěhuje. Navíc to se mnou nikdo předem neprobral,“ vzpomíná Martina. Petr tvrdil, že by měla staré spory zapomenout, protože maminka je už stará a potřebuje rodinu. Připomněl také, že Martina pracuje jen na částečný úvazek, a mohla by tak být přes den doma. Právě tato poznámka ji rozzlobila nejvíc. Manžel totiž automaticky počítal s tím, že veškerá každodenní péče připadne jí.
Když Zdena následující víkend přijela, začala si prohlížet přízemí a navrhovat, kam se přestěhuje nábytek. Martiny se zeptala, zda jí bude každý den vařit oběd, protože sama už nechce stát u sporáku. Martina jí klidně odpověděla, že o žádném stěhování zatím nerozhodli. Tchyně se urazila a prohlásila, že synovi vychovala dvě děti, a proto má na pomoc rodiny nárok. „Řekla jsem jí, že jí nikdo neodmítá pomoci. Ale přestěhovat se k nám a očekávat, že se o ni budu starat, není totéž. Když jsem ji potřebovala já, nikdy mi nepomohla. Teď přitom automaticky počítá s mým časem,“ vysvětluje Martina.
Petr nakonec uznal, že jednal bez dohody s manželkou. S maminkou začal řešit jiné možnosti, včetně pravidelné pomoci v jejím bytě a případného menšího bydlení blíže k nim. Zdena zatím zůstává doma a syn za ní dál jezdí. Martině nedávno vzkázala, že se jí stejně nikdy nezavděčí. Ta jí odpověděla, že o to se už dávno nesnaží. Pomoc nemocnému nebo starému člověku neodmítá, ale nechce, aby se z jejího vlastního domova stalo místo, kde bude dalších dvacet let poslouchat stejné výčitky jako dosud.






