Článek
V hlavě mi běžela jen jedna otázka: kam se poděly ty časy, kdy babičky nosily koláče, vyprávěly pohádky a braly děti na hřiště s pocitem radosti? Tchyně otevřela dveře s úsměvem, ale ten rychle vystřídal vážný tón. Prý má schůzku na univerzitě třetího věku a zítra jde s turisty na výšlap. Hlídání? To už dávno není samozřejmost. Pokud bych chtěla, aby vnoučata vyzvedla ze školky, mám se podívat na ceník hlídání dětí a počítat s patnácti sty za jedno odpoledne.
Lapala jsem po dechu, jako kdyby mi někdo vrazil facku. Moje máma, která ještě chodí na částečný úvazek, se nikdy na nic neptá. Prostě přijde, vyzvedne děti, doma uvaří a večer mi vypráví, co všechno spolu zažili. Dělá to s láskou, bez řečí, i když je sama unavená. A pak je tady tchyně, která má plný diář aktivit, a vnoučata budou v jejím kalendáři jen tehdy, když dostane zaplaceno. Nechápala jsem, jestli to myslí vážně, nebo mě jen zkouší. Ale ona byla neoblomná.
Znělo to absurdně, skoro jako zlý vtip. V hlavě se mi vybavily příběhy známých, kteří vyprávěli, jak jejich babičky soupeří, kdo si děti „urve“ na víkend. Jak se předhánějí v nabídkách na hlídání, aby měly vnoučata u sebe. A já jsem stála proti ženě, která měla pocit, že děti jsou jen další položkou v jejím harmonogramu – čas navíc, který musí být finančně kompenzován. Byla jsem z toho rozpolcená. Na jedné straně jsem cítila vztek a bezmoc, na druhé jsem se snažila pochopit, že dnešní generace seniorů prostě nechce obětovat svůj volný čas.
Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mě napadalo něco hlubšího. Nebylo to jen o penězích. Bylo to o prioritách a vztahu. O tom, že babička vnoučata nevnímala jako radost, ale jako zátěž, která ji připraví o vlastní plány. Možná byla sobecká, možná jen příliš zvyklá žít sama pro sebe. Každopádně mi to přišlo cizí, chladné a vzdálené od toho, co jsem sama od babičky kdysi zažívala.
Jednou večer, když děti už spaly, jsem si sedla k fotkám z dětství. Viděla jsem svou babičku, jak sedí se mnou na zahradě a vypráví mi historky ze života. Nikdy by ji nenapadlo počítat hodiny, natož vybírat za ně peníze. Byl to čas, který nám oběma zůstal v srdci. A právě tehdy mi došlo, že ne každé dítě má tuhle možnost. Některé babičky prostě chtějí zůstat svobodné a nezávislé, i kdyby to znamenalo, že se vnoučat dotknou jen z povzdálí.
Dnes už na tchyni vůbec netlačím. Pochopila jsem, že změnit ji nedokážu. Hlídání si občas zaplatíme jinde a zbytek zvládáme sami. Bolí mě to, ale zároveň mi to připomnělo, jak důležité je vážit si těch, kdo dávají svůj čas bez podmínek. Moje máma tím získala v očích dětí i v mých ještě větší obdiv. A já jsem si uvědomila, že láska k vnoučatům se nedá vynutit, natož koupit. Buď tam je – nebo není.
