Článek
Přitom šlo jen o návštěvu tchyně, obyčejný víkendový oběd. Vždycky jsem věděla, že má ráda pořádek a „svůj systém“, ale netušila jsem, že se ten systém rozhodne přenést k nám. A že tahle její „pomoc“ nás nakonec vyjde dráž než celá naše poslední dovolená.
Bylo to v době, kdy jsme oba s manželem hodně pracovali. Domů jsme se vraceli unavení, ale náš byt jsme měli rádi. Nebyl dokonalý, některé věci čekaly na opravu, jiné na lepší časy, ale byl náš. Když nám tchyně nabídla, že přijde pomoct s úklidem, brala jsem to spíš jako milou snahu. Prý má pár dní volna, a když už se doma nudí, tak nám aspoň něco ulehčí. Netušila jsem, že má na mysli víc než utřít prach.
První varování přišlo hned, jak jsem ten den odemkla dveře. Všude byl cítit pach silných čistících prostředků, až to štípalo do očí. Ale to byl jen začátek. Gauč, který jsme měli roky u zdi naproti oknu, stál najednou uprostřed obýváku. Police s knihami byla přestěhovaná, knihy přerovnané podle „logiky“, kterou jsem nechápala. Místo barevného koberce ležel v obýváku nový, šedý – prý „modernější“. A co bylo nejhorší – moje kuchyně. Zmizely hrníčky, které jsem si přivezla z cest, místo nich stály úplně nové, bílé a bez jediné ozdoby.
V kuchyňské lince jsem nenašla skoro nic tam, kde to bývalo. Tchyně stála uprostřed toho všeho s úsměvem, jako by právě dokončila mistrovské dílo. Vysvětlovala, že staré věci odvezla na „sběrný dvůr“, protože byly „ošuntělé“. Nové pořídila za svoje peníze – aspoň tak říkala. Jenže už druhý den mi došlo, že tak úplně zadarmo to nebude. Na kuchyňské lince ležela hromádka účtenek s poznámkou „pro případ, že budete chtít proplatit“.
S manželem jsme se na sebe jen dívali a nevěděli, jestli se smát, nebo brečet. Některé z věcí, které vyhodila, měly pro nás citovou hodnotu. Nebyly nové, ale byly součástí našeho života. Bylo nám trapné jí říct, že o to„vylepšení“ nestojíme. Nechtěli jsme hádku. Nakonec jsme jí opravdu část peněz dali, protože se tvářila, že jinak bude uražená. Dohromady to dělalo skoro tolik, kolik jsme si šetřili na nový notebook.
Teprve po pár týdnech, když jsme se snažili byt zase vrátit do původního stavu, jsem si uvědomila, jak moc mě celá ta situace zasáhla. Nešlo jen o peníze nebo o nábytek. Bylo to o pocitu, že nám někdo sáhl na náš prostor, na naše věci, bez toho, aby se zeptal. A že to udělal v dobré víře, což všechno ještě komplikovalo. Nemohla jsem se zlobit, aniž bych vypadala nevděčně.
Dnes už vím, že hranice se mají nastavovat včas. I v rodině. Tedy hlavně v rodině. A co se týká tchyně, jednoznačně držet odstup. Naučila jsem se říkat „ne“ dřív, než se situace zvrtne. A taky jsem pochopila, že dobré úmysly mohou mít drahou cenu – nejen pro peněženku, ale i pro vztahy. Ať už jde o gauč uprostřed pokoje, nebo o život, který si někdo jiný chce přerovnat podle sebe.
