Článek
Po dvou letech, kdy jsme nikam pořádně nevyrazili, jsem si malovala týden klidu, moře a ticha. Jenže pak se ozvala tchyně s nenápadným, ale pevným návrhem. Prý zná jeden hotel, kde byli s manželem už čtyřikrát. Má ho vyzkoušený, má ho ráda a podle ní je „naprosto dokonalý“. Přidala pár fotek, kde se usmívala na balkóně v květovaném šátku, a bylo rozhodnuto – ne naším hlasem, ale tím jejím.
Přiznávám, měla jsem obavy. Vím, že její vkus je… specifický. Tam, kde já vidím zastaralé koberce a umělohmotné závěsy, ona vidí „útulnou klasiku“. Když jsme dorazili, první dojem mě praštil do očí ještě před tím, než jsme si vybalili. Recepce připomínala čekárnu na nádraží z osmdesátých let. Plechové popelníky na každém stole, stěny v barvě zašlého meruňkového pudinku a vůně, která se snažila tvářit jako levandule, ale spíš připomínala směs dezinfekce a staré záclony. Tchyně zářila. Všude „milé známé tváře“ personálu, kterým se hned vrhla kolem krku. My stáli opodál a tiše si vyměňovali pohledy.
Pokoj nebyl o moc lepší. Když jsem zatáhla závěsy, zjistila jsem, že mají vpité stíny starých skvrn. Klimatizace vydávala zvuk, jako by se snažila přivolat letadlo. V koupelně stál na poličce kelímek s logem hotelu, uvnitř jakýsi vybledlý hřeben, a já přemýšlela, kolika lidem už prošel rukama. Manžel se na mě podíval tím způsobem, kdy si beze slov rozumíme. To nebylo to, co jsme si představovali. Vlastně jsme oba věděli, že jestli tady zůstaneme celý týden, sežere nás to.
Večer, když tchyně spokojeně popíjela víno na terase a líčila nám, jak se těší na tradiční animační program, jsme si vyměnili šeptem první plán na útěk. Najít si něco v okolí, vymluvit se na „náhlé pracovní povinnosti“ a zmizet. Znělo to jako přehnané drama, ale oba jsme cítili, že jinak to nepůjde. Druhý den ráno jsme předstírali procházku po pláži, ale ve skutečnosti jsme pátrali po jiném hotelu. A našli jsme jeden – malý rodinný penzion, jen pár kilometrů dál, s bílými stěnami a vůní moře, ne chemikálií.
Vrátili jsme se k tchyni s opatrným úsměvem. Manžel začal svou část historky – prý dostal neodkladný úkol z práce, a že budeme muset změnit místo, aby měl lepší internet. Čekala jsem výbuch, zklamání nebo alespoň křivdu v očích. Ale ona jen pokrčila rameny, nalila si další sklenku vína a oznámila, že tedy zůstane sama. Prý to nebude poprvé, a aspoň si odpočine od našich „moderních zvyklostí“.
Ten týden jsme nakonec strávili jen ve dvou, tak jak jsem původně chtěla. V našem novém hotelu jsme ráno snídali čerstvé ovoce na terase s výhledem na moře a večer chodili bosí po pláži. Někdy jsme si s manželem vyměnili tichý úsměv nad tím, jak snadno to vlastně šlo. Nebylo to jen o útěku z jednoho špatného hotelu. Bylo to malé vítězství v boji za vlastní čas, vlastní prostor a dovolenou, která opravdu patří nám. A možná i lekce, že někdy se vyplatí jít proti proudu – i když ten proud má podobu usměvavé tchyně s neotřesitelnou představou dokonalosti.
