Článek
Když jsme s manželem slavili výročí, chtěla jsem ho překvapit. Ne jen tak obyčejně, ale opravdu hezky, jako za časů, kdy jsme spolu začínali. Vymyslela jsem slavnostní večeři, připravila si suroviny, celý den se těšila na okamžik, kdy přede mě usedne a já mu přinesu talíř s jídlem, které se pokusím uvařit lépe než kdykoli předtím. Jenže realita mě doběhla už po první hodině v kuchyni. Omáčka se připálila, maso se rozpadlo a já tam stála v obláčku páry, zoufalá a bez plánu, s pocitem, že jsem všechno pokazila dřív, než večer vůbec začal.
Věděla jsem, že nové jídlo už nestihnu. A v tu chvíli mě napadla myšlenka, která mě nejdřív samotnou vyděsila. Prostě jsem popadla kabelku, naskočila do auta a zamířila do restaurace, kterou máme oba rádi. Vybrala jsem jídlo, které jsem měla původně připravit, a nechala si ho zabalit. Přihodila jsem i náš oblíbený dezert, protože jsem se chtěla manželovi aspoň něčím zavděčit. Když jsem pak doma rychle naaranžovala talíře, zapálila svíčku a narovnala ubrus, připadala jsem si jako malá podvodnice. Ale ve chvíli, kdy si manžel sedl a začal jídlo chválit, cítila jsem úlevu tak silnou, že jsem to až nečekala.
Okamžik, který mě prozradil
Večeře se nesla v krásném duchu. Povídali jsme si, smáli se a já pozorovala, jak si opravdu pochutnává. V tu chvíli jsem si říkala, že možná přece jen nebylo tak špatné sáhnout po náhradním řešení. Jenže pak se stalo něco, co jsem nebyla schopná ovlivnit. Manžel se zvedl od stolu a šel do kuchyně pro víno, které jsem tam nechala vychladit. A já v tu chvíli zapomněla na jedinou malou věc. Na účtenku, která mi při přendávání tašek vypadla z kabelky a ležela teď na rohu kuchyňské linky. Než jsem stihla zareagovat, už ji držel v ruce.
Když se vrátil do jídelny, měl v očích ten zvláštní pobavený výraz, který znám až příliš dobře. Neřekl nic, ale posadil se a položil účtenku přede mě. Chvíli mlčel a pak mi začal s lehkou ironií připomínat, jak báječně se mi povedla omáčka, jak mám maso přesně tak akorát a jak je dezert úplně jako z profesionální cukrárny. Cítila jsem, jak rudnu až k uším. Byla jsem připravená na to, že mi vyčte, že jsem podvodem zachránila večer, který měl být výjimečný. V hlavě se mi honily výmluvy i omluvy, ale žádná se mi nezdála dost dobrá.
Když se kritika promění v uznání
V jednu chvíli jsem měla pocit, že se opravdu zlobí. Dokázal být přísný, když chtěl, a já seděla naproti němu jako školák, který byl přistižen při opisování. Jenže po několika minutách měnící se kritiky, která byla spíš škádlivá než skutečně vážná, se mu koutky úst zvedly a on se konečně usmál. Řekl, že vlastně oceňuje, jak jsem si poradila. A že by mě to samotnou nenapadlo, kdyby mi na našem večeru nezáleželo. Prý jsem to vyřešila dokonale, i když trochu nestandardně. A že kdybych to neupekla s restaurací, možná bychom se místo slavnostní večeře hádali nad připáleným masem.
