Článek
Když jsem svého přítele poznala, věděla jsem, že má psa. Brala jsem to jako samozřejmou součást jeho života, stejně jako práci nebo koníčky. Na společných procházkách všechno fungovalo překvapivě dobře. Pes chodil klidně, nechal se pohladit, poslouchal povely a působil vyrovnaně. Měla jsem pocit, že si na sebe zvykáme, že mezi námi vzniká jakýsi tichý respekt.
Jenže ve chvíli, kdy přijdu k příteli domů, se situace pokaždé vyhrotí. Sotva zazvoním, pes stojí za dveřmi jako přikovaný. Neskáče, neštěká, ale jeho tělo ztuhne, oči se upřou na mě a celý prostor se naplní napětím, které se nedá přehlédnout. Udělám krok dovnitř a mám pocit, že dělám něco zakázaného. Něco, co pes odmítá přijmout. Pes mého přítele mě jednoduše, ale hrozivě dokáže bez jediného zavrčení zastavit ve dveřích. Ztuhnu a on můj strach vycítí.
Dva světy jednoho psa
Zvláštní je, jak rozdílně se chová. Druhý den na procházce je všechno zase v pořádku. Jdeme vedle sebe, povídáme si a pes se chová naprosto normálně. Jako by si mě pamatoval, jako by věděl, že nejsem hrozba. Jakmile se ale přiblížíme k bytu a já znovu zazvoním, vše se opakuje. Stejný pohled, stejná bariéra, stejný strach, který mi projede tělem.
Přítel se snaží situaci uklidnit, dává psovi povely, ale je vidět, že ani on si není jistý. Pes ho poslouchá, ale v napětí zůstává. Nedovolí mi projít, aniž bych měla pocit, že riskuji. A tak se většinou otočím a odejdu. Ne proto, že bych nechtěla zůstat, ale proto, že se bojím. Nechci testovat hranice zvířete, které mě jasně odmítá ve svém teritoriu.
Povaha plemene hraje roli
Pes mého přítele je stafordširský bulteriér. Plemeno, které je často nepochopené. Stafordi jsou známí svou silnou vazbou na jednoho člověka, obrovskou loajalitou a ochranitelským chováním. Když si někoho zvolí jako svého pána, dokážou pro něj udělat cokoliv. Zároveň ale mohou být velmi teritoriální, zvlášť pokud nebyli od štěněte systematicky zvykáni na návštěvy a cizí lidi v domácnosti.
Tohle plemeno není zlé, jak se často tvrdí. Je citlivé, vnímavé a velmi závislé na svém majiteli. Právě tahle oddanost je ale i problémem. Pes nesnese, aby v prostoru, který považuje za svůj, byl někdo jiný než jeho pán. Neútočí, ale dává jasně najevo nesouhlas. A to stačí k tomu, aby se z běžné návštěvy stal nepřekonatelný problém.
Vztah na půl plynu
Výsledkem je, že náš vztah funguje napůl. Přítel tráví čas u mě, ale nemůže zůstat dlouho. Musí se vracet domů za psem. Společný víkend je nemožný. Společné bydlení zatím nepředstavitelné. Jsme unavení z neustálého plánování, z kompromisů, které vlastně žádným kompromisem nejsou. Každý návrat k tématu končí stejnou bezradností.
A postupně se do toho vkrádá otázka, kterou jsem si nikdy nechtěla položit. Jestli má v jeho životě místo pro mě. Ne vedle psa, ale skutečně se mnou. Protože pes tu byl dřív. Má své místo, své rituály, svůj prostor. Já jsem přišla až potom a zatím se zdá, že pro mě žádné dveře otevřené nejsou.
Rozhodnutí, které nechceme udělat
Nikdo z nás nechce psa dát pryč. Nikdo z nás se nechce rozejít. A přesto máme pocit, že stojíme před volbou buď já nebo pes. Hledáme řešení, mluvíme o výcviku, o odborníkovi na chování psů, o tréninku přímo v bytě. Víme, že to nebude rychlé ani snadné. Ale jiná cesta neexistuje.
Tenhle příběh není o zvířeti, které by bylo zlé. Je o situaci, kdy láska ke psovi a láska k člověku stojí proti sobě. A o tom, jak těžké je najít rovnováhu, když má jedna strana čtyři nohy a druhá jen otázky.
