Článek
První roky našeho vztahu jsem měla pocit, že jsem vyhrála. Můj muž byl hodný, pracovitý a spolehlivý. Uměl být pozorný a měl rád rodinu, což jsem považovala za velkou přednost. Jeho vztah s maminkou mi tehdy přišel přirozený. Volali si často, radili se o drobnostech, ona mu vařila a občas mu i vyžehlila košili. Brala jsem to jako projev péče a říkala si, že to časem samo povolí.
Jenže nepovolilo. Naopak. Čím víc jsme se snažili budovat vlastní život, tím víc byla jeho máma přítomná. Rozhodovala o tom, kam pojedeme na dovolenou, co koupíme do bytu, jak budeme vychovávat děti. A můj muž se pokaždé tvářil, že o nic nejde. Vždyť to myslí dobře. Vždyť má zkušenosti. Vždyť je to máma.
Když máma ví všechno nejlépe
Pamatuji si moment, kdy jsem poprvé cítila, že nejsem partnerka, ale jen někdo navíc. Řešili jsme rekonstrukci kuchyně a já měla jasnou představu. On přikyvoval, souhlasil, chválil můj vkus. O dva dny později mi oznámil, že to bude jinak. Protože to tak doporučila maminka. Prý se v tom vyzná a ví, co je praktické. Moje názory zůstaly viset ve vzduchu a nikdo se k nim už nevrátil.
A bohužel to nebyl ojedinělý případ. Úplně stejně dopadla i rekonstrukce koupelny. Znovu jsem vybírala, znovu jsem plánovala, řešila barvy, obklady i detaily. A znovu jsem slyšela, že tohle není dobrý nápad, že takhle by to neudělala jeho matka. Nakonec měla hlavní slovo ona. Já jen přihlížela, jak se náš společný prostor mění podle představ někoho, kdo v něm nikdy nebude žít.
Manželství ve stínu cizích rozhodnutí
Postupně jsem si začala všímat drobností, které dohromady tvořily jeden velký problém. Když jsem něco navrhla, muselo se to nejdřív probrat s ní. Když jsme se pohádali, běžel se svěřit k mamince. A když jsem chtěla něco změnit, slyšela jsem, že to přeháním a že jeho máma by to udělala jinak. Byla jsem srovnávaná s někým, kdo u nás nikdy nebydlel, ale přesto byl pořád přítomný. A já z toho začínala být vyčerpaná.
Nejtěžší to bylo po narození dětí. Myslela jsem, že tehdy se role jasně rozdělí a my budeme tým. Jenže místo toho se jeho máma nastěhovala do našeho každodenního života ještě víc. Radila, kritizovala, kontrolovala. A on ji nechával. Když jsem se ozvala, že mi to vadí, slyšela jsem, že jsem nevděčná a že ona nám přece pomáhá. Pomoc ale vypadá jinak než neustálé zasahování.
Patnáct let čekání na změnu
Zkoušela jsem mluvit klidně, věcně, znovu a znovu. Vysvětlovala jsem, že potřebuji cítit oporu v manželovi, ne pocit, že soutěžím s jeho mámou. On pokaždé slíbil, že se to zlepší. Pár dní byl pozornější, rozhodnější. Pak zazvonil telefon a všechno se vrátilo do starých kolejí. A já měla pocit, že bojuji s něčím, co nemohu vyhrát.
Dnes je mi jednačtyřicet a vím, že jsem čekala příliš dlouho. Doufala jsem, že dospěje, že pochopí, že manželství znamená odpoutání se od původní rodiny. Místo toho zůstal synem, který se bojí udělat krok bez souhlasu své matky. A já se vedle něj cítila stále menší, méně slyšená a hlavně unavená.
Když už člověk nemá sílu dál ustupovat
Nejde o nenávist ke tchyni. Jde o to, že můj muž nikdy nepřijal roli partnera, který stojí při své ženě. Patnáct let jsem se snažila být trpělivá, chápavá a klidná. Patnáct let jsem ustupovala, přizpůsobovala se a doufala, že se něco zlomí. Místo toho jsem ztratila sama sebe.
Dnes už vím, že láska bez hranic není láska, ale past. A že žít s mamánkem znamená být navždy až na druhém místě. A s tím už se smiřovat nechci. Po patnácti letech jsem prostě unavená. A únava je někdy ten nejupřímnější signál, že je čas přestat čekat.
