Článek
Do malého horského hotelu v Itálii se vracíme pravidelně. Personál nás zná, ví, že přijíždíme s dětmi, a vždy nám připraví stejný rodinný apartmán. Je to místo, kde se cítíme vítaní a kde máme pocit jistoty. Letos se ale situace změnila. Tchyně na nás dlouho naléhala, že by s námi chtěla jet. Tvrdila, že nám nebude překážet, že si vystačí s procházkami a odpočinkem, zatímco my budeme lyžovat.
Nakonec jsme souhlasili. Říkali jsme si, že pár dnů zvládneme a že to může být vlastně fajn. Bohužel už cestou jsem cítila zvláštní napětí. Tchyně neustále navrhovala zastávky s tím, že se potřebuje protáhnout z dlouhého sezení. Brali jsme to sice jako mírné zdržení, ale chtěli jí vyhovět. Brzy se ale ukázalo, že nejde o žádné protažení. Každá pauza byla ve skutečnosti zastávkou na cigaretu. Její zlozvyk, který jsme podcenili a o kterém jsme si mysleli, že ho zvládneme. Bohužel právě na něj jsme nakonec všichni doplatili.
Věděli jsme, že hotel je přísně nekuřácký, což jsme jí několikrát připomněli. Tvrdila, že to chápe a že žádný problém nebude.
Hned po příjezdu vystoupila z auta a zapálila si cigaretu přímo před hotelem. Všude jsou informační cedule, že kouření je zakázané v celém areálu. Při přihlášení v recepci jsme dostali další jasné vysvětlení pravidel. Nesmí se kouřit v hotelu, na chodbách, v apartmánech ani na balkonech. Přikyvovala, usmívala se a působila dojmem, že je všechno jasné.
Jenže sotva jsme se ubytovali, ucítila jsem kouř. Tchyně stála na balkoně našeho apartmánu a kouřila, jako by žádné upozornění neexistovalo. Řekla jsem jí, že kouřit tady nesmí, aby přestala a dodržovala pravidla. Odpověděla, že přeháníme a že je to přece venku. Už tehdy mi bylo jasné, že respekt k pravidlům u ní končí tam, kde začíná její pohodlí(její závislost na cigárku). Řekla, že tedy bude hodit kouřit ven, dostatečně daleko od hotelu.
Během dalších dnů se ale situace opakovala. Pokaždé si našla výmluvu. Jednou byla zima, jindy ji bolely nohy. Kouřila znovu na balkoně a někdy i s otevřenými dveřmi do apartmánu.
Situace vyvrcholila ve chvíli, kdy si na tchyni oficiálně stěžovalo několik lidí přímo u majitele. Ten už nebyl ochotný dál řešit upozornění a kompromisy. Přišel za námi, vysvětlil nám, že pravidla platí pro všechny, a oznámil nám ukončení pobytu. Bez možnosti vrácení peněz za nevyčerpané noci. A s jasnou informací, že do budoucna u nich nemáme šanci na ubytování. Tchyně mlčela a dívala se stranou. Ten večer jsme balili kufry a snažili se ještě sehnat jiné ubytování.
Děti nechápaly, co se stalo. Měly domluvené lyžování s kamarády, těšily se na sníh a společné večery. Místo toho balení a konec, ptaly se, proč musíme odjet. Neměli jsme pro ně odpověď, která by dávala smysl a zároveň neublížila. Náhradní ubytování jsme v plné sezóně nesehnali a nezbylo nám nic jiného než nasednout do auta a jet domů.
Cesta zpátky byla tichá. Ne proto, že bychom neměli co říct, ale protože bylo řečeno všechno. Dobrý úmysl se obrátil proti nám. Místo, kam jsme se rádi vraceli, kde jsme měli vztahy, vzpomínky a pocit jistoty, se pro nás uzavřelo. Máme tam stopku a víme přesně proč. A i když se snažíme brát to jako ponaučení, zůstává v nás pachuť. Ne každý, kdo tvrdí, že se přizpůsobí, to skutečně dokáže.
