Článek
Můj táta je tvrdohlavý. Vždycky byl. Patří k lidem, kteří přežili kdeco, něco vybudovali vlastníma rukama a celý život se spoléhali hlavně sami na sebe. O to víc mě někdy zaráží, jak umí bojovat s úplně zbytečnými věcmi. Jednou z nich jsou platby za energie. Zálohy, které se mají posílat včas, klidně a bez emocí. Jenže u nás doma se z toho stal malý rodinný konflikt, který se opakuje každý měsíc.
Táta si z nějakého důvodu usmyslel, že dodavatelé energií jsou zloději. Říká to s takovým rozhořčením, že by mu člověk skoro věřil, že mu někdo osobně vypnul proud uprostřed večeře. Tvrdí, že když zaplatí pozdě, alespoň jim ukáže, co si o nich myslí. V jeho očích je to malá osobní vzpoura. V realitě je to jen další červená poznámka v systému a zbytečný stres pro všechny okolo.
Vysvětluju, radím, ukazuju a nic
Roky mu trpělivě vysvětluju, že když pošle příkaz z banky, nejde o okamžitou záležitost. Že převod není lusknutí prsty. Že účtárna potřebuje čas, obvykle dva až tři pracovní dny. Říkám mu to pořád dokola. Klidně. Pomalu. Lidsky. Nabízím řešení. Ukazuju mu, že existuje rychlejší cesta, třeba platba přes Apple Pay z telefonu, která se zaúčtuje prakticky hned. Všechno mu názorně předvádím.
On to poslouchá. Kývá hlavou. Vypadá, že rozumí. A pak udělá úplný opak. Zadá příkaz s předstihem, ale schválně tam klikne datum, kdy má platba odejít pozdě. Jako by měl z té prodlevy zvláštní uspokojení. Když se ho ptám proč, jen mávne rukou a pronese něco o principech. Prý se nenechá buzerovat. Prý mu nikdo nebude diktovat, kdy má co platit. Jenže energie potřebuje. Bez elektřiny a plynu to prostě nejde. Ať se mu to líbí nebo ne.
Věk, technika a nekonečná trpělivost
Další kapitola je technika. Táta se na počítači necítí úplně jistě. Bankovnictví ho znervózňuje. Bojí se, že něco pokazí, že klikne špatně, že pošle peníze někam, kam nemá. Takže u plateb asistuju. Sedím vedle něj, hlídám částky, kontroluju čísla účtů, sleduju, co kam zadává. A přesto se mu podaří ten jediný krok, který všechno zkomplikuje. Nastaví pozdější datum odeslání.
V tu chvíli mám chuť si povzdechnout a odejít z místnosti. Ne proto, že by byl hloupý. To vůbec ne. Ale protože je nepřesvědčitelný. Tvrdohlavost v kombinaci s vědomým vzdorem je smrtící kombinace. Vysvětluju mu, že tím ničeho nedosáhne. Že si akorát buduje profil potížisty. Že na druhé straně nesedí žádný zlý génius, kterého by tím rozčílil, ale systém, který si zapíše další záznam o pozdní platbě.
Otázka, na kterou nemám odpověď
Nejvíc mě na tom unavuje ta bezmoc. Stejně musí zaplatit. Peníze stejně odejdou. Nikdo mu nic neodpustí. Nikdo si neřekne, že tenhle pán má pravdu, tak mu to promineme. Nechápu, co mu ten pocit vzdoru vlastně přináší. Možná pocit kontroly. Možná iluzi, že ještě dokáže vzdorovat světu, který se změnil rychleji, než by si přál.
A tak se s ním o tom dál dohaduju. Někdy klidně, jindy unaveně. Někdy rezignovaně. Vím, že ho už asi nepřesvědčím. Ale stejně to zkouším. Protože je to můj táta. Protože mu nechci řešit upomínky. Protože bych byla raději, kdyby měl klid. A možná i proto, že se pořád učím jednu věc. Že některé boje se prostě nevyhrávají. Jen se s nimi člověk naučí žít.
