Článek
Seděla jsem naproti němu a přemýšlela, jestli mě právě urazil, nebo jestli je to vtip, kterému jsem neporozuměla. Jenže on se nesmál. Jen si dál mazal máslo na druhý kraj rohlíku.
Byli jsme spolu skoro pět let. Ne vždycky to bylo snadné, ale člověk si na leccos zvykne. Na to, že neumí říkat, co cítí. Na to, že doma nečeká kytka, ale koš plný prádla, který je třeba dát do pračky. Na to, že v noci ztichne víc, než bych chtěla. Ale tohle byl nový level. „Drahý koníček,“ zopakoval pak ještě jednou a uchechtl se, jako by to bylo obzvlášť trefné. Já se nedokázala ani usmát. Jen jsem si dál krájela lilek, soustředila se na ten zvuk nože na talíři. Jako by mě mohl ochránit.
Když jsem byla malá, táta říkal, že ženský jsou poklad. Mamku držel za ruku i po třiceti letech manželství, občas jí psal lístečky do kabelky, že ji má rád. Možná to zní jako pohádka, ale vyrůstala jsem v domě, kde láska nebyla za odměnu. A teď tu sedím naproti chlapovi, který mě už dvakrát zapomněl vyzvednout z práce, ale přesně ví, kolik stála moje nová kabelka. „To sis mohla odpustit,“ poznamenal tehdy. A já se omluvila. Jako bych udělala něco špatně. A pak si říkám, kdy přesně se to ve mně zlomilo? Kdy jsem si zvykla, že jsem spíš součást inventáře než někdo, koho by si člověk vážil?
Ten večer jsem si šla lehnout dřív. Ležela jsem potmě a poslouchala, jak se v kuchyni otevírá lednice. Jak spouští myčku. Vlastně se snažil. Svým způsobem. Ale pak přišel do ložnice, políbil mě do vlasů a zašeptal: „Víš, že to nemyslím vážně.“ Jenže já už věděla, že to vážné je. Možná ne ta věta. Ale to, co za ní bylo. Celý ten pohled na mě. Na ženy. Na život. A zabolí to. Když si uvědomíte, že člověk, se kterým jste plánovali stárnout, vás vnímá spíš jako kreditní kartu s výstupky než jako partnera.
Druhý den jsem zůstala doma. Uvařila jsem si kafe do toho hrnku s nápisem „Jsem víc, než vypadám“. Seděla jsem v županu, nohy v peří, a koukala z okna. Neplánovala jsem, co dál. Jen jsem cítila, že mlčet už nechci. Že jestli zůstanu, přestanu být sama sebou. Napsala jsem mámě. A kamarádce z vysoký. Zavolala jsem do práce, že si beru den volna. A pak jsem si napsala seznam věcí, které bych dělala, kdybych byla svobodná. Byly tam hlouposti. Jet na kole do Norska. Naučit se španělsky. Spát u otevřeného okna bez hádky. A úplně na konci, maličkým písmem: být zase milovaná. Opravdu.
Neodešla jsem hned. Ani ten týden. Ale něco se změnilo. Přestala jsem se bát. Mluvit, říkat, vnímat. Začala jsem číst mezi řádky a hledat sama sebe v odrazech ve skle. A když jsem pak jednoho večera řekla, že bych si přála, aby mě někdo bral vážně, jen pokrčil rameny. A já pochopila, že tady už mě nikdo hledat nebude.
Víc než rok jsem pak byla sama. Poprvé po dlouhé době. Naučila jsem se nebýt koníček, ale člověk. A dnes, když mi nový přítel říká, že jsem pro něj výjimečná, nevrtím hlavou v rozpacích. Dívám se mu do očí a říkám: „Díky, že to víš.“ Protože v tom je celý rozdíl. Někdo vás vezme jako výdaj. Jiný jako dar.
