Článek
Když jsme se s manželem brali, jasně jsme si řekli, jak budeme Vánoce střídat. Jednou u nás, jednou u jeho sestry. Připadalo mi to férové, normální a hlavně udržitelné. Každá rodina by měla mít prostor si svátky užít po svém, bez pocitu povinnosti a bez tichého napětí. Tehdy jsem věřila, že dohody platí a že dospělí lidé je dokážou dodržovat.
Jenže realita je jiná. Už několikátý rok po sobě se opakuje stejný scénář. Sestra mého muže se vždy nějak elegantně vyhne tomu, aby tchyni měla doma. Jednou jsou nemocní, podruhé mají vzácnou návštěv, kamarády z Austrálie, jindy nečekanou dovolenou nebo naopak plánovanou zimní lyžařskou. Vždy se najde důvod, který zní dostatečně vážně na to, aby se o něm nedalo pochybovat. A výsledek je pokaždé stejný. Tchyně přijede k nám a zůstane.
U nás jako doma
Tchyně je u nás spokojená. A to velmi. Od prvního dne se chová, jako by se vrátila na místo, které jí právem patří. Přesouvá věci v kuchyni, komentuje moje vaření, ptá se, proč dělám něco tak a ne jinak. Není zlá, není ani vysloveně nepříjemná. O to je to horší. Všechno dělá s úsměvem a s větou, že je u nás jako doma. A právě to mě nejvíc vyčerpává.
Být hostem znamená respektovat prostor druhých. Být doma znamená dělat si věci po svém. A ona si je po svém dělá velmi ráda. Každý den od rána do večera. Já mezitím běhám kolem dětí, vařím, uklízím a snažím se udržet aspoň zdání klidu. Vánoce, které bych chtěla prožít v pohodě, se mění v nekonečný maraton drobných kompromisů a potlačených emocí.
Ticho, které roste
Manžel to vidí. Vím, že ano. Občas se mě zeptá, jestli jsem v pořádku. Odpovím, že ano, protože nechci kazit atmosféru. Nechci být ta, která dělá problémy. Jenže uvnitř mě to postupně nahlodává. Každý rok si říkám, že to nějak vydržím. Že jsou to jen svátky. Že to zase rychle uteče. Ale ono to neutíká. Letos má tchyně zůstat nejen přes Vánoce, ale i na Silvestra. A to už je pro mě prostě moc.
Nejde o to, že bych tchyni neměla ráda. Jde o to, že chci mít svůj domov aspoň pár dní v roce jen pro sebe, manžela a děti. Chci si ráno sednout ke stolu v pyžamu, bez pocitu, že mě někdo pozoruje. Chci být unavená, protivná, tichá nebo veselá podle nálady, ne podle očekávání návštěvy. Chci si vytvořit vlastní rodinné rituály, které nebudou přerušované cizími zvyklostmi a poznámkami. Už nechci poslouchat vyprávění příběhů z mládí mojí tchyně. Slyšela jsem je snad stokrát.
Touha po vlastních Vánocích
Stále častěji se ptám sama sebe, jestli chci opravdu tak moc. Jestli je sobecké chtít Vánoce v klidu. Bez tchyně, bez pocitu povinnosti, bez vnitřního napětí. Myslím, že to není moc. Myslím, že je to naprosto normální přání ženy, která chce být o svátcích doma. Opravdu doma. Chci Vánoce, na které se budu těšit, Vánoce jen s manželem a našimi dětmi. Nechci svátky jen přežít.
