Článek
Když jsem nedávno volala synovi a zaslechla v pozadí její hlas, nepřikládala jsem tomu větší význam. Říkala jsem si, že je zrovna vedle něj, že něco dodá, že je to náhoda. Jenže náhoda se postupně změnila v pravidlo. Telefon má pokaždé nahlas a snacha do hovoru vstupuje úplně samozřejmě. Odpovídá za něj, doplňuje ho, opravuje, komentuje. A já mám pocit, že mluvím do obýváku, ne se svým synem.
Snažila jsem se to nejdřív přejít. Nechtěla jsem působit jako protivná tchyně, která hledá problém tam, kde není. Jenže problém tam je. Protože hovor se nikdy nedostane k tomu, kvůli čemu jsem vlastně volala. Jakmile se chci zeptat na něco osobního, něco mezi mnou a synem, objeví se její hlas. Rychlý, hlasitý, zcela nevyžádaný. A téma se rozplyne.
Nemáme před sebou tajnosti, říká syn
Když jsem mu to zkusila naznačit, odbyl mě větou, že mezi sebou nemají žádná tajemství. Že je přece normální, že slyší, o čem se bavíme. Jenže on nechápe jednu věc. Nejde o tajnosti. Jde o prostor. O vztah matky a syna, který nepotřebuje publikum. Jsou věci, které nechci sdílet s jeho ženou, a ne proto, že bych jí něco tajila, ale proto, že jsou moje.
Připadám si, jako bych ztratila právo na soukromí. Každé slovo slyší někdo třetí. Každá věta je okamžitě okomentována. Někdy se dokonce stane, že snacha odpoví dřív než syn. Jako by můj telefonát byl otevřená diskuze. A já se pak přistihnu, že raději mlčím, než abych znovu poslouchala její hlasité hodnocení.
Proč mi to vadí víc, než bych čekala
Nejde jen o neslušnost. I když ano, je to neslušné. Volám jednomu člověku, ne dvěma. Vadí mi ale hlavně pocit, že jsem odstrčená. Jako bych už nebyla partnerem v rozhovoru, ale jen někým na druhém konci linky, koho je třeba rychle odbavit. Syn se se mnou nebaví tak, jak býval zvyklý. Odpovědi jsou kratší, opatrnější, často směřované spíš k ní než ke mně.
Začínám si rozmýšlet, jestli mu vůbec volat. A to mě děsí nejvíc. Protože vztah se synem by neměl být něčím, co člověk odkládá jen proto, že je unavený z cizích zásahů. Nejsem protivník. Nejsem narušitel jejich manželství. Jsem jeho máma. A chci slyšet jeho hlas, ne neustálý komentář jeho ženy v pozadí.
Jak to říct, aby se nikdo neurazil
Dlouho jsem přemýšlela, jak jim to vysvětlit. Nátlak a výčitky by nikam nevedly. Stejně tak ticho. Uvědomila jsem si, že musím mluvit klidně a jasně. Ne obviňovat snachu, ale mluvit o sobě. O tom, jak se cítím. Říct synovi, že mi chybí náš prostor. Že ho potřebuji slyšet samotného, alespoň občas. Že nejde o tajnosti, ale o blízkost.
A pokud to nepochopí hned, budu to opakovat. S respektem, ale pevně. Každý vztah má své hranice. I ten mezi matkou a dospělým synem. A pokud chci, aby zůstal živý a opravdový, musím si o ten prostor říct. Bez křiku, bez scén. Jen lidsky.
